Rubín
Hradiště Rubín se rozkládá na jednom ze tří kopců nedaleko vsi Dolánky v k. ú. Pšov, okres Louny. Kopec Malý Rubín nikdy nebyl osídlen, na kopci s názvem Homole je pravěké a slovanské osídlení doloženo pouze sběry.
Z vrchu Velký Rubín pocházejí první archeologické nálezy z 60. let 19. století, kdy zde probíhala „těžba“ kostí na výrobu spondia pro cukrovarnickou výrobu a hlíny, kterou místní sedláci využívali na svých polích. Lékař F. Tischer vedl dokumentaci jemu předaných nálezů a získaná starožitnická sbírka byla následně uložena v Národním muzeu v Praze, v muzeu ve Vídni a v muzeích v Českých Budějovicích a v Teplicích.
Pokračovatelem F. Tischera se stal o dvacet let později F. Steiner, který vedl o nálezech deník a následně sbírku čítající více než 5700 artefaktů prodal do chomutovského muzea. Když však J. Preidel provedl na počátku 30. let 20. století její revizi, zjistil, že 700 předmětů této sbírky bylo ztraceno. Součástí byly mimo jiné „obětní oltář“, bronzové udidlo, avarské ostruhy, ovčácké nůžky, terra sigillata, keltské mince (biatec), laténské spony, kadluby na odlévání bronzu, hrací kostky, kostěné nástroje, lidské lebky, kotouč zlatého drátu, 30 nádob, 140 šipek, okolo 200 korálů z modrého skla se žlutými očky aj. Je více než pravděpodobné, že některé nálezy nepocházejí přímo z kopce Velký Rubín, ale mohli být nalezeny i v jeho blízkém okolí.
Též ve 30. letech zde proběhl z pověření muzejních spolků v Podbořanech a v Chomutově první regulérní archeologický výzkum pod vedením J. Preidela. Soupis nálezů z tohoto výzkumu, které jsou uloženy v chomutovském muzeu, pořídil J. Bubeník.
V poválečném období kromě sběrů na hradišti probíhaly také od 60. let badatelské archeologické výkopy vedené postupně archeology M. Váněm, V. Krutou a J. Bubeníkem.
Hradiště chránil z východní a severní strany prudký sráz hluboký až 70 m, na jižním a jihovýchodním mírnějším svahu bylo na reliktech valů z období starší doby bronzové vybudováno pozdně halštatské opevnění, na jihovýchodní straně se zdvojeným valem. Podle závěru posledních archeologických výzkumů J. Bubeník předpokládá na jihovýchodním úpatí kopce předhradí.
Během archeologického výzkumu ve 30. letech byla v tělese valu zjištěna řada kůlových jamek vzdálených od sebe 70–90 cm, množství natavených kamenů, uhlíků a popela, což by mohlo napovídat zániku hradiště požárem. V areálu hradiště byla při vnitřním valu zastižena čtvercová kůlová stavba s ohništěm, nálezy pocházejí z období bylanské kultury.
Do akropole se vstupovalo branou, jejíž základy byly archeologickým výzkumem zastiženy v podobě dvou řad kůlových jam ve tvaru obdélníka o rozměrech 4 x 6 m.
V prostoru akropole byly nalezeny pozůstatky po dvou kůlových stavbách s ohništěm.
Z nálezového fondu patří mezi nejcennější chronologicky citlivé spony, mezi nimiž byl identifikován severoitalský import, např. spona typu navicella, datována do období Ha D1, dále závěsky košíčkovitého, kulovitého, zoomorfního a hřebenovitého tvaru horizontu Ha D3 a skleněné korálky s očky datované do přelomu Ha D3 a Lt A, rovněž většinou importované ze severní Itálie, což dokládá již v tomto období mezinárodní obchodní kontakty. Dále odtud pochází mj. kolkovaná keramika a mladolaténské skleněné náramky.
Hospodářské zázemí hradiště tvořilo několik osad v blízkém okolí, a to v okruhu ca 28 km2 od hradiště. Nejbližší osada byla severozápadně od kopce v Hradci u Kadaně vzdálená 14 km, o dva km dále na východ od zájmového území se rozkládá hradiště Výrov-Třeskonice, ještě vzdálenější je hradiště u Domoušic. Tyto vsi a hradiště zřejmě v době halštatské tvořili zázemí Rubína, který byl pravděpodobně sídlem elity. D. Koutecký zde předpokládá panský dvorec a na základě rozboru artefaktů potvrzuje dálkové obchodní kontakty obyvatel hradiště.
Vladař
Hradiště Vladař se nachází v západních Čechách v okr. Karlovy Vary mezi vesnicemi Žlutice a Chyše. Bylo vybudováno na stolové hoře 230 m vysoko nad soutokem říčky Střely a bezejmenného potoka.
Ještě Václav Hájek z Libočan v 16. století zmiňuje na kopci patrné mohutné opevnění, které zde bylo vybudováno v době laténské.
První systematický výzkum na hradišti proběhl v roce 2004, v součinnosti Archeologického ústavu AV ČR, katedry archeologie Západočeské univerzity v Plzni, Krajského muzea v Karlových Varech a Občanského sdružení Vladař pod vedením Jiřího Klsáka. Předtím bylo ještě v roce 2002 uskutečněno několik drobných vrtů v intencionálně vyhloubené cisterně na vodu na akropoli hradiště a roku 2003 bylo dokončeno geodetické zaměření jeho fortifikace.
Hradiště i s předhradím zaujímá celkovou plochu 115 ha. Prostor akropole o velikosti 13,4 ha chránila hradba v délce 1675 m zbudovaná z dřevěných trámů a velkých čedičových bloků často přesahujících 70 cm, kladených nasucho, které byly lámány přímo v hoře.
Během archeologického výzkumu byl uskutečněn řez severní částí hradby akropole v místě rozsáhlého recentního narušení valu, který byl dlouhý 19 m a na jehož základě se podařilo identifikovat 5 stavebních fází opevnění, jež bylo v průběhu velmi dlouhé časové periody obnovováno na stále stejném místě. Radiokarbonovou analýzou bylo zuhelnatělé dřevo z valů nejstarší fáze výstavby datováno do přelomu starší a střední doby bronzové a čtvrtá, předposlední fáze byla datována do pozdního halštatu až časné doby laténské. V poslední, 5. fázi tato část hradby, která měla šířku 8 m a výšku nejméně 4 m, zanikla na přelomu 2. a 3. století rozsáhlým požárem, o němž svědčí nejen zuhelnatělé dřevěné části vnitřní konstrukce opevnění, ale i struskovitě natavené čedičové kameny. Po ničivém požáru kolem roku 200 př. Kr. již hradby akropole nebyly obnoveny a hradiště pomalu přestalo existovat.
V nejnižším místě akropole se dnes nachází oválné rašelinné jezírko o rozměrech 45 x 30 m, které bylo intencionálně vyhloubeno a využíváno jako cisterna na dešťovou vodu, jejíž nejstarší vrstva je na základě radiokarbonového datování řazena do období těsně kolem roku 400 BC. Nádrž je vanovitého tvaru s rovným dnem zahloubeným do skalního čedičového podloží. Cisterna mohla vzniknout primárně jako důsledek těžební činnosti a následně začala být využívána jako rezervoár na vodu, anebo, a to pravděpodobněji, byla hned od počátku hloubena za účelem shromažďování dešťové vody. Její rozměr byl zřejmě záměrně předimenzován, neboť od určité velikosti měla nádrž samočistící schopnost.
Uprostřed jezera byla vyhloubena archeologická sonda, která obsahovala téměř třímetrové souvrství uloženin. Z těch bylo odebráno množství vzorků pro palynologické, makrozbytkové, chemické a další analýzy, které poskytly mnoho zajímavých informací. Na bázi skalního podloží se nacházely jednak čedičové kameny místního původu a jednak říční valouny intencionálně sem přemístěné od říčky Střely. Dále byly z této vrstvy vyzvednuty fragmenty nádob a opracovaného dřeva. Ze dna cisterny pochází i nález koňského trusu, v jehož vzorku bylo pylovou analýzou identifikováno množství trav a lučních bylin. V další vrstvě, 11 cm nad bází, byly zaznamenány pozůstatky spálených plev s obilnými zrny, semeny plevelných rostlin a mnoho ořezaných větviček, včetně jmelí. Se zánikem nejmladší fáze opevnění souvisí nález tenké jílovité vrstvičky v horní části profilu cisterny, na jejíž bázi byly zjištěny fragmenty opáleného dřeva a sklovité kapky roztaveného čediče.
Do areálu akropole se vstupovalo třemi nálevkovitými branami. Na západním svahu se sbíhalo několik úvozových cest, které ústily do brány A, jejíž nálevkovitá křídla byla tvořena dvěma mohutnými kamennými valy. Před branou byl až 25 m široký předsunutý příkop.
Severní bránu B zřejmě nezajišťoval předsunutý příkop, ale ca 5 m široká proluka za branou, která příchozího vedla směrem k západu podél vnitřní strany opevnění až na volné prostranství akropole.
Brána C na jihu měla nálevkovitá křídla krátká zahýbající dovnitř a i ona byla tvořena kamenným valem. Cesta k ní přicházela od jihozápadu.
Na akropoli v prostoru brány A se numizmatiku E. Pochitonovi podařil v 50. letech 20. století unikátní ojedinělý nález stylizované bronzové antropomorfní figurky, která patří k nejvýznamnějším artefaktům získaným z hradiště. Figurka bojovníka je 5 cm vysoká a přilba typu Negau, kterou má na hlavě ji umožnila datovat do poloviny 5. století př. Kr. Podle tvaru postavy lze soudit, že jde o jednu ze tří nožek, které nesly dřevěnou pixidu kónického tvaru. Pravděpodobně jde o import ze střední nebo severní Itálie.
Předhradí hradiště na Vladaři o rozloze téměř 100 ha dosud nebylo podrobně archeologicky zkoumáno, takže není možné zjistit, zda a v jaké míře bylo osídleno. Nachází se na severním a západním úpatí hory a bylo vymezeno dvěma souběžnými příkopy a vnitřním valem (příkopy dosahovaly šířky 15–20 m (výjimečně 34 m) a jejich vzájemná vzdálenost byla 7–12 m). Vzhledem k tomu, že oba příkopy a val porušuje v jižní části recentní lesní cesta, bylo možno prozkoumat řez valem v celkové délce 25 m. Výzkum zde zachytil tři stavební fáze opevnění. Nejstarší fáze byla radiokarbonovým datováním stanovena do období doby halštatské a nejmladší fáze do pozdní doby laténské. V tělese valu byla pro nejmladší fázi výstavby zjištěna oboustranně lícovaná zeď, 2,3 m široká, stavěná z převážně čedičových kamenů kladených nasucho. Výplní byla hlína se zvětralou břidlicí. Výškový rozdíl mezi korunou valu a dnem příkopu činil v době průzkumu 12,6 m.
Během archeologického výzkumu části předhradí se podařilo v poloze nad novodobým rybníčkem v místě současného dětského tábora zjistit dubovou roubenou konstrukci o rozměrech 10 x 11 m, jejíž dno bylo vydlážděno kameny. Obvodová roubená hráz byla zpevněna kameny z čediče. Do současné doby se zachovala do výšky ca 1,5 m. Dendrochronologické datování určilo tuto v Evropě unikátní stavbu hráze do 2. poloviny 5. století př. Kr. Nádrž je na základě palynologických a makroskopických analýz interpretována jako zdroj vody pro dobytek. Z jejího dna bylo vyzvednuto několik nádob z organických materiálů.
Nález bronzové nožky pixidy vypovídá o dálkových obchodních kontaktech obyvatel Vladaře a o jejich pravděpodobné příslušnosti k elitě. K rozvoji obchodních styků v 6. a 5. století BC zřejmě přispěla i nedaleká ložiska zlata. Ze své vyvýšené polohy nad řekou Vladař zřejmě kontroloval širokou sídelní síť ve svém nejbližším okolí. Díky povrchovým průzkumům se daří lokalizovat rovinná sídliště v nejbližším okolí hradiště. V oblasti stolové hory se v době železné nacházela nejméně 3 pohřebiště, z nichž významná jsou v 8 km vzdáleném Manětíně-Hrádku a v o 3 km vzdálenějších Sovoluskách. Na obou nekropolích bylo pohřbeno několik desítek jedinců často s hrobovou výbavou. Sídliště náležející k nekropolím se dosud nepodařilo archeologicky zachytit, je ale nepochybné, že lidé, odtud pocházející měli s hradištěm blízký kontakt.
Hradiště nad Závistí
Hradiště bylo založeno na ostrohu nad soutokem Berounky s Vltavou již v době bronzové. Jeho nejvyšší bod se nachází 391 m n. m.
Závist zmiňuje již Bohuslav Balbín ve svém díle z roku 1681, kde popisuje viditelné kamenné relikty zdí. První regulérní archeologický výzkum provedl F. Prošek ve 40. letech 20. století. V 50. letech nechal tehdejší ředitel AÚ ČSAV J. Böhm lokalitu geodeticky zaměřit. Od 60. do 80. let zde pak probíhaly badatelské archeologické plošné výzkumy, během nichž byly z celkové rozlohy hradiště 100 ha prozkoumány více než 2 ha plochy. První vedoucí těchto výzkumů byla L. Jansová. Na základě vyhodnocení dokumentace se podařilo pro pozdní dobu halštatskou a dobu časně laténskou rozlišit 4 různé, vzájemně na sebe navazující, stavební horizonty.
V prvním horizontu pozdně halštatského období hradiště kolem dokola obkružovala dřevohliněná 3 m vysoká hradba s příkopem v délce téměř 800 m, přerušená u vrcholu vstupem, označeným jako brána N. Hradba byla založena na pozůstatcích staršího opevnění z doby bronzové, její základy byly 6 m široké a líc tvořila řada svislých dubových kůlů o průměru ca 0,3 m. O ně byla šikmo zapřená břevna, „která tvořila vnitřní armaturu hradebního tělesa“. Tato armatura pak byla překryta hliněným násypem.
Jihovýchodní část vrcholu hradiště zaujímala palisádová ohrada s rozměry 27 x 30,6 m. Kůly byly kladeny hustě vedle sebe a byly založeny až 1 m hluboko do podloží. Na severovýchodní a jihovýchodní straně archeologický výzkum zachytil dvě přerušení, interpretované jako vstupy do ohrazeného areálu. Podlahu tvořila udusaná slabá nesouvislá vrstva světle hnědé hlíny. Z tohoto prostoru pochází malý soubor 23 keramických zlomků a článek řetízku pleteného z bronzového drátku. Další exemplář bronzového řetízku byl vyzvednut mimo akropoli v poloze „U Altánu“.
V blízkosti ohrady byly archeologickým výzkumem zastiženy pozůstatky obytných objektů. Nejblíže, asi 10 m jihozápadně od jednoho ze vstupů, se nacházel největší z archeologicky zjištěných domů, označený jako A1, o rozměrech 11,7 x 13,7 m. Z tohoto obydlí pochází nález žluté perly ze skelné pasty s modrobílými očky a několik fragmentů keramických nádob shodně datovaných do období Ha 2–Ha 3.
Nálezově nejzajímavějším bylo však vedle stojící stavení, nesoucí označení A a od předešlého domu vzdáleno 6 m, z kterého pochází zajímavý nálezový soubor svědčící o obývání domu mužem a ženou vyšší společenské vrstvy: kromě keramických zlomků odtud byla vyzvednuta ženská bronzová pásková náušnice s tlačenou výzdobou (rozm. 19 x 30 mm), plochá jantarová perlička (prům. cca 7 mm, v. 2 mm), bronzová šicí jehla s očkem (zach. d. 60 mm), bronzový hrot faléry od koňského postroje kuželovitého tvaru s železným řapem a mužský bronzový litý prsten ze slabě vypouklého pásku (š. 4–5 mm, prům. 24 mm). V domě A3 byl nalezen železný zákolník vozu, z domu A7 byla vyzvednuta žlutá perla s očky.
Zjištěná zástavba tvořila minimálně 4 řady stejně orientovaných různě velkých domů. Všechny obytné objekty byly shodné stavební konstrukce: archeologický výzkum zde zastihl jámy po kůlech, které nesly konstrukci pro stěny ze svislých fošen nebo půlkulatin a konstrukci sedlové střechy. Jako stavebního materiálu bylo použito většinou dubové a bukové dřevo, domy byly většinou dvouprostorové s topeništěm, podlaha z udusané hlíny nebo jílu.
Kromě neorganického materiálu se v pozůstatcích domů nalezly i organické zbytky, jako např. zvířecí kosti, zuhelnatělé dřevo, pyly nebo semena rostlin.
Již v tomto horizontu Ha D1 zde někteří badatelé předpokládají existenci panského dvorce.
Stavební vývoj horizontu 1 byl ukončen velkým požárem, jehož následkem zanikla nejen veškerá obytná zástavba, ale i palisádové ohrazení a dřevohliněné valy chránící hradiště.
Po požáru hradiště ho jeho obyvatelé znovu obnovili. Východně od akropole vystavěli nově šíjové opevnění s mohutnou bránou D, opět ale na základech z doby bronzové. Použita byla stejná technika jako u centrálního opevnění horizontu 1.
Zřejmě až později během horizontu 2 bylo obnoveno centrální opevnění. Zřejmě kvůli nedostatku dřeva však musel být použit jiný postup stavby. Dřevo převzalo převážně funkci vnitřních roštů, které byly zasypány vrstvou hlíny a kamenů. Líc hradby tvořily kameny, vnitřní část byla zajištěna vydřevenou stěnou. Tato nová hradba byla 7 m široká a ca 2 m vysoká. Obnovena byla i brána N.
Původní palisádové ohrazení z horizontu 1 bylo v období Ha D3 a LT A posunuto z nejvýše položeného místa vrcholu o 15 m dále na severovýchod a vnitřní prostor ohrady celkově rozšířen. Délka jeho stran nyní činila přibližně 30 x 38 m, vstup byl zachován na jihovýchodní straně objektu. Jako materiál na stavbu bylo použito v převážné většině dubového dřeva. Kulatiny dosahovaly průměru ca 0,15–0,3 m a počet použitých jedinců se blížil k cca 440 ks.
Uprostřed ohrazení archeologický výzkum zaznamenal relikty mohutné, 9,5 x 17,3 m velké, kůlové konstrukce, jež částečně překrývala půdorys stavby A3 z horizontu 1 a která se skládala ze tří řad rovnoběžných kůlů o průměru až 0,5 m, které byly založeny až 1,5 m do vylámané skály. Celou stavbu C podle analýzy půdorysu kryla valbová střecha. Kromě jediného smrkového, byly na celou stavbu použity dubové kmeny.
O tom, že tento objekt nebyl pravděpodobně využíván k bydlení, svědčí absence topeniště a minimum zjištěných keramických zlomků. Za zmínku stojí nález fragmentu „velkého hrnce s tuhovaným leštěným hrdlem a s promačkávanou lištou“. Tato nádoba byla reparována železnými svorkami a intencionálně uložena do základů referovaného objektu. Z nekeramických nálezů byla získána např. certoská spona typu XIII, perly ze skelné pasty, hrot železného kopí a eneolitická kamenná sekerka.
V horizontu 3, datovaném do Lt A, proběhla přestavba a zvýšení jihovýchodního opevnění. Byla většinou zachována původní technika výstavby, avšak výplň tělesa hradby tvořil téměř výhradně lomový kámen bez příměsi hlíny. Výška dosáhla 4 m.
Palisádová ohrada z horizontu 2 byla zrušena a prostor byl rozšířen a obehnán příkopem a hradbou komorové konstrukce, která dosahovala šířky nejméně 8 m. Plenta byla provedena z kamenných, pečlivě poskládaných a vzájemně provázaných desek a šířka základů tohoto čelního zdiva činila bezmála 2 m. Celý prostor byl ještě chráněn příkopem. V prostoru mezi příkopem a hradbou byla cca 2 m široká berma, na které archeologický výzkum zastihl relikty čtyřúhelné stavby v podobě 4 kůlových jam, ca 0,8 m hlubokých. Předpokládá se, že šlo o výtah k čerpání vody.
Vstup do areálu archeologický výzkum zjistil na jižní straně. Severní rameno hradby, široké 10 m a vysoké 4 m bylo napojeno na centrální hradební linii a vytvořilo tak uzavřenou akropoli.
Vstupní část vymezovaly dva pásy zdiva, jeden (označený č. III) ve směru JZ–SV v délce téměř 23 m a šířce ca 1,8 m. Jeho pravděpodobná výška činila 1,5 m. Druhý (označený č. II) ve směru JV–SZ měl délku 18 m a šířku od 3 do 4 m, dochovaná výška činila přes 3 m.
Uvnitř tohoto ohraničeného prostoru byl výzkumem zastižen zahloubený objekt č. 20 o rozměrech ca 5x 4 m, který z ¼ porušoval stavbu A5 z horizontu 1.
Do této jámy byla zapuštěna roubená, převážně dubová stavba D s rozměry 2,5 x 3,9 m. Ve středu podlahy byla zachycena mělká jáma s rozměry 2 x 0,75 m, která sloužila pro umístění masivního dřevěného hranolu. Na jeho jižním konci původně stála dubová kulatina zasazená do podlahy. Dovnitř se vstupovalo po širokém schodu směrem od jihovýchodu, na němž byla nalezena větší část fragmentu archaické „lahvovité amfory s pravoúhle zalomenými drobnými oušky“. Z podlahy byla vyzvednuta unikátní spona hispánského typu. Stavbu ze severovýchodní strany ohrazoval plot. Celý objekt zanikl požárem. Ve spáleništi byly objeveny zlomky tří perel ze skelné pasty, dále garnitura miniaturních šperků z různých materiálů, včetně organických, několik miniaturních přeslenů, u kterých ale není vyloučeno, že náležejí ke stavbě A5 horizontu 1, s kterou byl tento objekt v superpozici a souprava miniaturní zbroje, sestávající z drobného kopí, sekáče a třech šípů, původně snad zasunutých v toulci. Nečekaný je nález keramického stříbřitě tuhovaného půlměsíce, který má analogie v antické archeologii a vztahuje se k uctívání Měsíce. Hodně početný je nalezený soubor zvířecích kostí. Bylo zde uloženo minimálně 13 druhů divoce žijících zvířat, mezi jinými např. kosti jelena, prasete, zajíce, bobra, lišky, veverky, křepelky a dalších. Ze zdomácnělých živočichů zde byly zastoupeny jedním jedincem kůň a pes. Na základě rozboru rostlinných makrozbytků byla kromě dřevin použitých na stavbu a k otopu zjištěna přítomnost relativně velkého množství pšenice a o něco méně ječmene.
Následně bylo v jeho těsné blízkosti vystavěno čtyřúhelné pódium o velikosti 15 x 17,5 m. Líc byl kamenný a vnitřek vyplněn štěrkovitou hlínou.
Hlavní vstup do areálu se pravděpodobně nacházel mezi zdmi II a III. Po levé straně (směrem na východ) se pak nalézala stavba I, po pravé straně (směrem na západ) stavba VI. V tomto průchodu byl během archeologického výzkumu objeven fragment bronzové spony s tlačenou výzdobou, jejíž terčík měl průměr 28 mm. Je to jediný archeologický nález, který se nám do současné doby dochoval, neboť ostatní artefakty, včetně keramiky, jsou nezvěstné.
Stavba I byla vlastně dalším kamenným pódiem. Odhadovaný rozměr byl 12,5 x 28 m, dochovaná výška je 3–4 m. Vnitřek byl vyplněn kameny a hlínou. Na základě vyhodnocení shořelých dřevěných trámů nalezených poblíž východního nároží objektu je zřejmé, že toto pódium bylo podkladem pro dřevěnou stavbu, která stála na jeho povrchu.
Další pódium, stavba VI, mělo rozměr 12 x 13,5 m a bylo poměrně nízké. Jeho dochovaná výška činila, v závislosti na nerovnosti terénu 0,8–1,2 m. Obvodové zdivo bylo pečlivě lícováno z kvádrů štěchovické skupiny. Vnitřek tvořila štěrkovitá hlína. Stavba se začala bortit ještě v době fungování okrsku.
Nejpozději byla založena trojúhelníková hrázděná stavba V. Její základ tvořil kamenný věnec založený mezi tři masivní kůly, který byl ve spodní části vyplněn kamenitou sutí a zpevněn dřevěnou armaturou. Ve vyšších stupních pak byla sypána hlína, která pocházela z blízkého okolí ze starších antropogenních vrstev. Dochovaná výška stavby činila více než 3 m, délka nejdelšího ramene byla 11,25 m a dalších dvou 9 a 9,75 m.
Způsob výstavby akropole je považován za import ideí chrámové architektury, pocházející z antické Itálie a Etrurie.
Zánik akropole probíhal ve dvou fázích: v první fázi se zřítila část kamenných staveb, např. východní nároží podia VI, severovýchodní část zdiva III a dále část obvodové hradby. Další příčinou zániku byl požár, který zasáhl centrální linii opevnění, kdy při žáru 700–1200 0C došlo k rozpukání a roztavení stavebního kamene.
Ihned po požáru byla obnovena šíjová fortifikace, a to ve stejném rozsahu a stejnou technikou jako v horizontu 3. Tato obnova pravděpodobně předcházela nové výstavbě na akropoli. Celý prostor akropole byl zavezen zeminou, která byla zpevňována pomocí kamenných komor, částečně byla využita stávající kamenná podia horizontu 3, a byla vytvořena obrovská vodorovná plocha s rozměry ca 105 x 80 m. V některých místech nové navážky dosahovaly mocnosti až 6 m. K újmě přišli vrcholové partie zdí II a III a také část podia I horizontu 3, které přesahovaly zamýšlenou výšku, a musely být proto sníženy.
Obranná funkce hradby kolem akropole byla silně potlačena. Nebyl obnoven kamenný líc a byl nahrazen hlinitým násypem zpevněným místy dřevěnými kůly, coby palisádou. Na jihozápadní straně je doložena intencionální destrukce kamenné hradby horizontu 3, která byla záměrně stržena do příkopu a ve vyšších partiích nahrazena dřevěnou komorovou konstrukcí. Na dně příkopu v úrovni horizontu 4 byl nalezen fragment duté tmavě šedohnědé leštěné nožky, která na sobě nesla „zbytky pastózní bílé a červené malby v horizontálních pásech“. Analogie této nádoby pochází z výbavy hrobu v lokalitě Magdalenska gora ve Slovinsku. Výstavba objektu E byla příčinou posunutí přístupové cesty. Tato stavba byla obdélného půdorysu s rozměry 4,5 x 6,5 m a založena byla současně s výstavbou velkého plató, do kterého byla zahloubena 1,5 m. Měla kůlovou konstrukci, stěny ze svislých dubových fošen nebo půlkulatin a kryla ji valbová střecha. Vstupovalo se krátkou sešikmenou šíjí na jihovýchodní straně objektu na dno z udusaného žlutého jílu a spraše. Stavba zanikla požárem a následně byla zasypána hlínou. Ze spáleniště byl kromě keramických zlomků vyzvednut železný nůž a část broušené kamenné sekery. V interiéru objektu byly nalezeny též lidské kosti náležející třem jedincům. Muži, ženě a dalšímu mladšímu dospělému jedinci, u nějž se nepodařilo uspokojivě určit pohlaví. V poslední fázi úprav byla přes její středovou osu postavena zídka. Z povrchu výše referovaného plató byl získán další importovaný zlomek duté nožky, která byla zdobena širokými žlábky a náležela zřejmě nádobce miskovitého tvaru a pocházela z prostoru severní Itálie.
Nedlouho po závěrečné úpravě prostoru domu E bylo prostranství akropole a následně celého hradiště opuštěno.
S hradištěm Závist bezpochyby souvisí i usedlost s rezidenčním domem v nedalekých Dolních Břežanech. Mimo jiné zde byla nalezena keramická picí souprava, jehož předloha je badateli hledána v severoitalské oblasti Golasecca. Dále různé importované spony z období Ha D3 až Lt A, jako např. spona typu Speikern, dále spona z oblasti Marny. Získáno bylo množství perel ze skelné pasty, masivní jantarová perla a mnoho dalších movitých artefaktů, které prokazují dálkové kontakty.
V řadě zemí se vyvíjela rozsáhlá pevnostní soustava hradišť, jež vykonávala funkci sídelních, obchodních a řemeslných center, plnila úlohu ústřední rezidence elity, která udržovala obchodní dálkové kontakty se vzdálenými regiony, byla zřejmě významným kultovním místem, kde se odehrávaly i nákladné slavnosti doprovázené náboženskými obřady.
Použitá literatura:
Bubeník, J. 1992: Výzkum vrchu Rubín (Dolánky, obec Podbořany, okr. Louny) a jeho okolí v letech 1984–1989, Předběžná zpráva, Archeologické rozhledy 44, 216 – 230.
Čtverák, V. – Lutovský, M. – Slabina, M. – Smejtek, L. 2003: Encyklopedie hradišť v Čechách, Praha.
Drda, P. – Rybová, A. 1998: Keltové a Čechy, Praha.
Drda, P. – Rybová, A. 2008: Akropole na hradišti Závist v 6.–4. stol. př. Kr., Památky archeologické, Supplementum 19.
Chytráček, M. – Šmejda, L. 2005: Opevněný areál na Vladaři a jeho zázemí. K poznání sídelních struktur doby bronzové a železné na horním toku Střely v západních Čechách — The fortified area at Vladař and its hinterland. Towards an understanding of the settlement structures of the Bronze and Iron Ages in West Bohemia, Archeologické rozhledy 57, 3–56.
Koutecký, D. 2005: Halštatské hradiště Rubín, k. ú. Pšov, Ústecký kraj — Der hallstattzeitliche Burgwall Rubín, Gem. Pšov, Kr. Ústí nad Labem, Archeologické rozhledy 57, 147–166.
Pokorný, P. 2011: Neklidné časy. Kapitoly ze společných dějin přírody a lidí, Praha.
Pokorný, P. – Sádlo, J. – Kaplan, M. – Mikolášová, K. – Veselý, J. 2005: Paleoenvironmentální výzkum na Vladaři — Palaeoenvironmental investigations at the hillfort Vladař (Czech Republic), Archeologické rozhledy 57, 57–99.
Sankot, P. 2009: Zum Fundstoff vom Berg Rubín (Nordwestböhmen) und der Bedeutung des Fundorts in der Hallstatt- und Frühlate`nezeit – K nálezovému fondu z hradiště Rubín a významu lokality v době halštatské a časně laténské, Archeologické rozhledy 61, 31–62.
Slabina, M. 1979: Výsledky geofyzikálního průzkumu na halštatském hradišti u Minic – Kralupy n. Vlt., okr. Mělník. In: Sborník referátů 1. celostátní konference „Aplikace geofyzikálních metod v archeologii a moderní metody terénního výzkumu a dokumentace“, Petrov nad Desnou 2.–4. října 1979, Brno, 125–134.
Slabina, M. 1987: Kralupy nad Vltavou, o. Mělník, Výzkumy v Čechách 1984–1985, 91–92.
Waldhauser, J. 2001: Encyklopedie Keltů v Čechách, Praha, 517–518.