Středověké řemeslnické sekery v obrazech a iluminacích

Jedním z důležitých prvků poznání je ikonografie. Na několika dobových iluminacích z ručně psaných knih a několika obrázcích, bych Vás rád seznámil s řemeslnickými sekerami středověku až raného novověku. Nebudu se pouštět do typologie seker. Od toho jsou odborné práce. Chci Vám jen ukázat sekery, jak je viděly oči dávných umělců.

Je otázkou, zda první sekera dávnověku vznikla jako zbraň, nebo pracovní nástroj. Někdy se tvrdí, že byla jen potřebou při stavbě prvního lidského příbytku a tak tesařem byl každý člověk, který s její pomocí obydlí postavil. Teprve ve středověku však došlo ke specializaci různých povolání a tesař se stal profesí. Sekera však nebyla jen nástrojem tesařů té doby, ale také nezbytným nářadím, dnes už takřka zaniklých příbuzných oborů. Jedním s řemesel, které přímo souviselo se stavbou domu, jeho střechy, bylo šindelářství. Dále se jednalo o sekernicví, které se zabývalo výrobou a údržbou vodních kol mlýnů, vodních pil a hamrů. Dalším důležitým řemeslem středověku bylo bednářství pro svou výrobu dřevěných nádob a sudů. Aby mohla fungovat doprava, byl tu ještě kolář se svou výrobou dřevěných žebřinových vozidel, zejména jejich loukoťových kol. Sekera však nebyla používána jen v souvislosti se zpracováním dřeva a proto tu byl kat i řezník. Byla tu ovšem spousta dalších řemesel, pro které byla sekera nezbytným nástrojem.

Zprvu se sekery užívané příbuznými řemeslnými obory nelišily vůbec nebo jen málo. S přibývající specializací však přibývalo i speciálních seker. Ať už to byly speciální sekery k porážení stromů, tesařské sekery pro vrubování, hrubování, lícování a dlabání spojů. Své speciální sekery měla postupem doby i jiná řemesla. Výrobou seker se zabývali kováři. Byl to jeden z jejich mnoha výrobků a dokázali ji vyrobit jak zbrojíři tak i vesničtí kováři s dalším sortimentem železného nářadí. V raném středověku se používala při výrobě seker technika s kaleným ocelovým břitem navařeným na měkčí a méně kvalitní jádro.Druhým způsobem bylo vsazení kvalitního břitu mezi díly přehnutého jádra jež zároveň vytvářelo oko pro usazení topora.Této metodě se říká „sendvičová“ a mnohde se udržela dlouho do novověku.