Luk je prastará lovecká a bojová zbraň používaná již od doby kamenné. Mezi Slovany na našem území je luk doložen od 7. století a to nálezy šípů několika typů – avarskými střelami s trojhnanným hrotem, nomádskými hroty, plochými hroty s řapem a šípy domácího původu listového tvaru, na které se nasazovaly hroty pomocí tuleje. Kromě těchto typů se vyskytují i francké hroty s křidélky, které zabraňují vytržení šípu a způsobují vážnější zranění.
Luky se dají podle způsobu výroby a konstrukce rozčlenit na jednoduché, neboli plné luky, které mají lučiště z jediného kusu dřeva či jiného materiálu. Tímto způsobem se vyráběly nejstarší luky, v rané době používané na všech kontinentech snad všemi národy světa, od asie a afriky přes evropu až po ameriku. Je zajímavé, že všude se vyvíjely naprosto odděleně a přesto velmi podobně. V době největšího rozmachu, představované středověkými waleskými a anglickými luky, překonávaly z vojenského hlediska svou jednoduchostí a rychlostí střelby výkon i přesnost kuše, alespoň na otevřeném bojišti.
Druhým typem jsou luky vrstvené a zesílené, jejichž lučiště se skládá ze tří nebo i více vrstev stejného materiálu. V jednoduché formě mají někdy hřbet lučiště vyztužený, nejčastěji zvířecími šlachami. Je-li výztuha s dužinou spojena ovinutým provazem, jedná se o výztuhu „volnou“, je-li přilepena, nazývá se „uzavřenou“ výztuhou. Samotné lučiště mohlo být vyrobeno nejen z různého typu dřeva, ale také z rohoviny či parohu.
Kompozitní luky jsou z hlediska konstrukce nejsložitější a vzhledem k menšímu rozměru také nejúčinnější. Vyráběly se nejméně ze tří základních vrstev z různého materiálu, poskládaných tak, aby se se co nejlépe využily přirozené vlastnosti každé vrstvy. Tradiční kompozitní luk, jenž se do své vrcholné podoby vyvinul v Turecku, byl vyroben z rohoviny a šlach skládaných kolem dřevěného jádra.
Středověké luky se nejčastěji vyráběly z tisového, nebo jasanového dřeva, tětivy pak ze šlach nebo konopných či lněných vláken. Evropský luk používali převážně pěší bojovníci, bojaři a později rytíři. Ti jej zřejmě v omezené míře využívali také při dobývání opevněných měst a hradů, kdy i oni museli bojovat pěšky. Kromě toho luk samozřejmě sloužil také k lovu. S počátkem rytířského způsobu boje se luk jako zbraň neurozené pěchoty odsouvá mimo zájem kronikářů, přesto se s českými bojovníky vyzbrojenými luky setkáváme na miniaturách italské kroniky Petra de Ebulo, zobrazujících obléhání Neapole v roce 1191. Čas luku přišel v době, kdy se opět začala prosazovat organizovaná pěchota.
Pěchota složená ze svobodného obyvatelstva byla hlavní složkou Anglického vojska, které v bitvě u Créci (Kreščak) zvítězilo nad Francouzi. Anglická pěchota se formovala již od 13. století za dlouhých bojů mezi Skotskem a Walesem. Z Walesu také pocházela zbraň, která Angličany proslavila na mnohých bojištích. Byl to právě dlouhý luk schopný velké rychlosti střelby s velkým účinným dostřelem. Od té doby jeho konstrukce zůstala neměnná prakticky dodnes.
Fakta 1:
Je známo, že anglický král Jindřich VIII usiloval o zachování tradiční dovednosti v zacházení s lukem pomocí zákona, podle kterého museli muži vojenského věku nosit luky a o nedělích po ranní bohoslužbě s nimi museli cvičit. Navzdory Jindřichově snaze, nízké ceně i velké účinnosti byl luk ve své úloze nejdůležitější střelné zbraně nahrazen velmi záhy palnými zbraněmi.
Fakta 2:
Luk je vlastně pružina, která soustředí a uvolňuje energii. Prostřednictvím tětivy je pomalu vynaložená práce lukostřelce, využitá na napnutí tětivy, během krátkého okamžiku přeměněna na energii šípu, který doletí dále a větší rychlostí, než kdyby jej hodila samotná ruka. Tento jednoduchý nástroj, existující v nejrůznějších podobách, svým velkým dostřelem a přesností zásahu převyšoval všechny jiné ruční palné zbraně ještě dlouho po vzniku prvních palných zbraní.
