K používání luku byla potřeba určitá tělesná zdatnost, zkušenost a také dlouhodobý výcvik. Pěší vojska složená z měšťanů, městských zbrojných a svobodných sedláků, potřebovala jednoduchou a účinnou střelnou zbraň a tou se stala kuše. Luky používané v Evropě měly oproti lukům anglickým menší dostřel a průraznost. Právě v době, kdy se stále vylepšuje ochranná zbroj, měla výměna luků za kuše své opodstatnění. Čeští bojovníci jsou mimo jiné i s kušemi vyobrazeni v již zmíněné kronice Petra de Ebulo, kde se účastnili obléhání Neapole v roce 1191.
V Čechách se již od 14. století častěji než luk používá „samostříl“, v české Alexandridě z počátku 14. století „samostřiel“ (latinsky – balista, německy – armbrust), pro nějž se teprve od druhé třetiny 15. století používá název „kuše“. Samostříl je vlastně kombinace luku a pažby, po níž byla vedena střela.
Luky samostřílů se vyráběly z pružných dřev a rohoviny a často byly zašívány do surové kůže, od druhé třetiny 15. století se začaly dělat i ze železa. Pažba byla zhotovena z tvrdého dřeva a ořech, který držel tětivu a byl spouštěn pomocí páky (spouště), byl obyčejně vyroben z rohoviny (kopyto). Střely – šipky měly dříky ze dřeva, opatřeny byly letkami z peří, dřeva, kůže, nebo dokonce pergamenu a špičky osazeny železnými hroty různých tvarů. Zpočátku bývaly hroty střel široké, opatřené tulejí, a svým tvarem skutečně připomínaly šipku. Později, když bylo třeba probít dokonalejší zbroj, se hroty vyráběly spíše průbojné, čtyřhranné rovněž opatřené tulejí. Tětiva nejprve se natahovala ručně. Silně napjatá tětiva kuše vyvinula při uvolnění daleko větší energii než tětiva luku, což se odrazilo ve velikém dostřelu a průraznosti střely. Později se kuše napínaly pomocí háku, zavěšeného na opasku. Hák se nasadil na tětivu a střelcova noha ve třmeni samostřílu stlačila pažbu samostřílu dolů, až tětiva zapadla do ořechu v pažbě. Méně namáhavé bylo napínání pomocí páky nebo heveru. „Německý hever“ připomínal malou převodovou skříň navlékanou na pažbu kuše. Pomocí kliky se pohyb přenášel přes převod na hřeben opatřený hákem napínajícím tětivu. Tzv. „anglický hever“ je vlastně kladkostroj, jehož jedna část s kladkou je umístěna na háku a druhá část s navijákem na konci pažby.
Samostříl byl velmi úspěšnou zbraní pěchoty, pro velkou účinnost Lateránský koncil roku 1139 dokonce zakázal jeho používání proti křesťanům, zatímco zabíjení nevěřících bylo touto zbraní povoleno. Ovšem i přes tento zákaz se samostříl dále všeobecně používal, rozšiřoval a rozvíjel. K velkému využití samostřílů došlo v husitských polních vojscích, kde jej používaly jak pěší houfy, tak jízdní střelci, jakož i u dalších pěších vojsk, například u Švýcarů a Landsknechtů. Španělé jej například používali při dobývání Ameriky.
Samostříl se udržel na bojištích téměř do poloviny 16. Století a jako lovecká, nebo sportovní zbraň byl používán i později.
Fakta 1:
Na rozdíl od luku může být kuše připravena k výstřelu, aniž by přitom střelec musel vyvíjet větší úsilí. Pažba neboli socha umožňuje použití napínacího a spouštěcího mechanismu, díky nimž je kuše přesnou a účinnou střelnou zbraní. Mohou ji tedy úspěšně používat i střelci, kterým schází síla a zručnost, nezbytně nutná při střelbě z běžného luku.
Fakta 2:
Zajímavá statistika:
Používání střelných zbraní luku a kuše je u nás doloženo i soupisy řemeslníků v jednotlivých městech. Například ve Starém Městě Pražském bylo podle rejstříku berně vybrané v roce 1429: 13 platnéřů, 1 helméř, 4 brníři (brně-drátěná košile), 5 mečířů, 2 šípaři, 2 lukaři, 5 toulařů.