Od 13. století se evropská móda postupně alespoň částečně odpoutává od svého antického dědictví volných, netvarovaných a spíše aranžovaných oděvů, u nichž bylo možné vytvořit tvarovanější siluetu pouze stažením páskem.
Začínají se uplatňovat rafinované střihy, přiléhavé siluety a šití oděvů na míru. Nezbytnými doplňky oděvu byly zdobné opasky, rukavice a boty, u nichž se od poloviny 14. objevuje ona typická protáhlá špička.
Ve společnosti rozdělené na duchovní stav, šlechtu a pracující lid byl oděv důležitým poznávacím znakem toho, do které vrstvy člověk náležel. A proto už od 13. století vznikají tzv. oděvní pořádky zakazující měšťanům různé módní výstřelky, šperky a drahé látky, aby rozlišení zůstalo zachováno.
Materiály
Základním materiálem pro výrobu šatů bylo vlněné sukno. Vlněné sukno bylo zvláště oblíbené v severnějších částech Evropy, neboť vlna částečně odpuzuje vodu a hřeje i po zvlhnutí. Spodní vrstvy oděvu byly většinou plátěné (lněné, konopné) nebo hedvábné. Z hedvábí byly také luxusní tkaniny: atlas (lesklý textil), damašek (s vetkaným ornamentem) a samet. Oblíbenou tkaninou byly hedvábné damašky, nejžádanější byla kožešina sobolí, používaly se ale i liščí, kuní, veverčí (tzv. popelka) nebo hranostaj. Kožešiny nalezneme na podšívkách plášťů, jako lemování rukávů a límců i jako celé kožichy.
Spodní prádlo
Základním spodním oděvem byla košile, ve výstřihu sepnutá sponou, ve spodní části často rozšířená klíny. Pro chudinu byla spolu se spodky dokonce oděvem jediným. S tím, jak se později zvětšovaly výstřihy a průramky, stávají se spodní košile propracovanějšími. Zpravidla jsou ušité z plátna, ale mohou být i hedvábné, často s ozdobnými lemy.
Muži i ženy zřejmě nosili pod oděvem jakési plátěné kalhotovité spodky, často nejspíš jen aranžované, nešité.
Dámy i pánové měli pod suknicemi nohavice či punčochy upevněné podvazky. Šněrovačky k tvarování dekoltu se objevují spíše až ve 14. století, ačkoliv první zprávy o šněrování jsou už z 12. století.
Cotte a surcot
Cotte se začíná kolem poloviny 12. století nosit místo košile. Nosí ho muži i ženy. Zpočátku je volný, ženy ho někdy svazují v pase pásky. Postupně se ale spodní část dámského cotte víc a víc rozšiřuje vkládanými klíny a živůtek se naopak zužuje, aby přiléhal na tělo a zdůrazňoval linie těla. Rukávy mohly být těsné i rozšířené, často bohatě zdobené.
Surcot je bohatě řasený svrchní oděv nošený přes cotte muži i ženami. Zpočátku má široké tříčtvrteční rukávy, od konce 13. však rukávy u většiny surcotů mizí.
Postupně se ženský oděv stává stále vypasovanějším, s těsnými živůtky, šněrováním, hlubokými výstřihy (překrývanými průsvitnou rouškou) a dlouhými vlečkami. Cotte je stále upnutější a průramky bezrukávového surcotu se zvětšují, takže se jim začne říkat „čertova okénka“, neboť odhalují příliš mnoho z ženské krásy
Plášť
Plášťů se nosilo mnoho variant. Sepnuty bývaly sponou, dlouhou řadou knoflíků, velkým knoflíkem se šňůrkou protahovanou na druhé straně pláště nebo dvěma sponami spojenými stuhou. Ženy pláště velmi rafinovaně využívaly tak, aby plášť tvořil měkké záhyby a odhaloval svou podšívku. Plášť, cotte a surcot byly z různých materiálů a často využívaly rozdílné vzory a barvy, což umožňovalo rafinovanou hru s vrstvením pomocí různého přidržování horních vrstev a odhalování vrstev spodních a podšívek (většinou jinobarevných nebo kožešinových).
Barvy
Středověk miloval pestré a výrazné barvy, které rád skládal do kontrastních, o oděvu toto platí obzvláště. Zejména ve 14. století (ale i později) byl velmi oblíbený oděv „mi-parti“, tedy poskládaný z výrazných barev podle vertikální osy. Jeho variantou je i střídání ploch do vzoru šachovnice.
Pokrývka hlavy a účes
Pro vdané ženy byla základní pokrývkou hlavy rouška, která ovíjí hlavu, uši a část tváří i krk. Vyskytuje se v mnoha variantách: od velmi pečlivého zavinutí odhalujícího jen tvář až po v podstatě jen úzké pruhy látky přidržující účes, od jednoduchých až po složitě řasené a aranžované, leckdy protkávané zlatem. Rouška je často doplňována obroučkou nebo korunkou.
Účesu věnovaly svobodné dívky i vdané ženy velkou pozornost. Většinou nosily vlasy rozpuštěné, vdané ženy pod rouškou, neprovdané dívky chodily prostovlasé. Oblíbené byly u panen i mládenců věnce z živých či umělých květin a obroučky. Součástí ženského účesu, zejm. drdolů, byly nezřídka také ozdobné síťky. Další oblíbenou úpravou vlasů byly copy, s vpletenými šňůrami perel či stuhami a často doplněné příčesky.
Klobouky a čepce všeho druhu byly vedle roušek také populární. Koncem 14. století se objevuje henin – protáhlý (až 60 cm) špičatý klobouk se závojem, ve kterém dnes vyobrazujeme většinou bílou paní. Zprvu ho nosily hlavně nevěstky, brzy se ale rozšířil i do „slušné“ společnosti.