Nad soutokem řek Otavy a Volyňky se panoramaticky, ba dokonce majestátně, rozprostírá strakonický hrad, jeden z nejstarších, architektonicky nejimpozantnějších a nejvýznamnějších hradů v České republice vůbec. S jeho výstavbou započali ke konci 12. století, velmi vlivní, Přemyslovci podporováni, feudálové z rodu Bavorů, kteří východní polovinu hradu vyčlenili pro řád maltézských rytířů, neboli johanitů. Hrad byl striktně rozdělen na světskou a řádovou část. Byli to právě maltézští rytíři, kteří zasadili o samotnou polohu hradu, jenž byla zvolena nejen ze strategických pohnutek, nýbrž vycházela vstříc i specifickým potřebám řádu, jakož například povinnost pečovat o poutníky na jejich bohulibé výpravě do Svaté země.
Období blahobytu Bavorů však stále rostoucí mocí maltézských rytířů, kteří se z vůle Bavorů, stali pány několika vsí a postupem času svá vlastnická práva rozšířili i na jiná města a vsi, začalo upadat a řád maltézských rytířů v roce 1402 celé panství doslova opanoval a řád odkoupil od Bavorů i druhou polovinu hradu. Prvním církevním pánem strakonického hradu se stal velkopřevor Jindřich z Hradce. Touto výměnou moci doznali obyvatelé města změn, a to v pozitivním slova smyslu, neboť byli častováni rozmanitými druhy privilegií. Strakonice se dokonce staly hlavním sídlem velkopřevorství pro země Koruny české poté, co husité vyplenili hlavní sídlo johanitů v Praze.
Strakonický hrad byl v průběhu dějin dotahován k dokonalosti samé a napříč desetiletími byla budována nová stavení (třebaže byl hrad dvakrát dobyt a zpustošen, a to poprvé stavovskými vojsky roku 1620 a Švédy během třicetileté války). Není tedy bez zajímavosti, že strakonický hrad tak kombinuje prvky hned několika architektonických slohů, a to od románského až po baroko. Honosí se tak například kostelem zasvěceného svatému Prokopovi, budovou ambitu, palácem s kapitulní síní, hradními věžemi nazývanými Rumpál a Jelenka či různými hospodářskými budovami.
Strakonický hrad se halí do roušky tajemna díky zdejším legendám o bílých paních. Jedna z nich se procházela po hradbách a na kamenném stole na nádvoří připravovala hodným dětem medovou kaši. Ta druhá, coby manželka městského radního, byla natolik marnivá, že si v době hladomoru, který mimochodem v dějinách stihl Strakonice hned dvakrát, nechala od pekaře upéct střevíčky z chlebového těsta a v kostele při mši se propadla do země. I rozhodl se nechat velkopřevor zasypat díru kamením, ale ta jakoby byla bezedná. Nechali tedy spustit do díry odsouzence čekajícího v Rumpálu na smrt, který zjistil, že vina manželky radního bude vykoupena teprve tehdy, až na zdi u západní brány vyroste nikým nezasazený jeřáb, z něhož truhlář vyrobí kolébku a bude v ní kolébat nemluvně. Teprve až po tomto zjištění se jámu podařilo zasypat. Podle některých pověstí jeřáb skutečně vyrostl, ale záhy uschl. Marnotratná paní však dosud pokoje na duši nenašla.
V současnosti v areálu hradu sídlí Muzeum středního Pootaví, římskokatolická farnost svatého Prokopa, Šmidingerova knihovna a Základní umělecká škola. Národní kulturní památkou byl hrad prohlášen v roce 1995
