Vyslovení jména málokterého řádu v nás vyvolává tolik romantických a tajemných představ. Málokomu se při zaslechnutí jména templáři nevybaví tajemství, záhady, poklady a představy, spojené s romantikou středověku. Přitom jen máloco z těchto představ je pravdou; za většinu z nich mohou až romantické představy 19. století nebo legendy a pověsti, které vznikly po rychlém a tragickém konci řádu.
Templáři ve Svaté zemi
Řád templářů vznikl v Jeruzalémě v době prvních křížových výprav, pravděpodobně kolem roku 1118, kdy devět zbožných francouzských rytířů založilo bratrstvo a složilo slib služby Kristu v chudobě, čistotě a poslušnosti. Jeruzalémský král Balduin II. jim věnoval jižní část jeruzalémské Chrámové hory, poblíž Šalamounova chrámu (chrám = lat. templum), které bratrstvo přijalo i za své jméno. Časem však stále více konají místo charitativní služby poutníkům službu vojenskou, když začali bránit skupiny poutníků na cestě mezi přístavem Jaffou a Jeruzalémem před útoky lupičů, beduínů a Saracénů. Tato idea „militia Christi“ tedy „armády Kristovy“ je výrazně odlišila od jiných řádů, například johanitů, lazariánů a různých dalších křižovníků, kteří upřednostňovali nevojenskou službu poutníkům. Templáři vytvořili za pomoci svatého Bernarda z Clairvaux a papeže Honoratia II. řádová statuta a v roce 1128 byli v Troyes ve Francii přijati oficiálně do církve. Řád rychle sílil a zapojoval se i do dalších a dalších vojenských akcí ve Svaté zemi. Roku 1139 upravil papež Inocenc II. bulou poslání templářů a udělil jim řadu privilegií, například řád podřídil přímo papeži a vyňal jej z povinnosti placení církevního desátku apod. Tímto získal řád konečnou podobu. Templáři se stali hlavní křesťanskou vojenskou silou ve Svaté zemi, stali se profesionální vojensko-církevní organizací, jakousi elitní vojenskou jednotkou středověku. Templáři však nesílili jen po vojenské stránce, stavějí a získávají velké množství hradů ve Svaté zemi a začínají získávat i hrady a majetek po Evropě, nejvíce však ve Francii.
Postupem času však začínají křesťané ztrácet moc nad Svatou zemí, roku 1187 po bitvě u vesnice Hattim, kde křesťany poráží Saracéni vedení sultánem Saladinem, ztrácí křesťané Jeruzalém a templáři jsou nuceni opustit své sídlo v Jeruzalémě a přemístit je do přístavního města Akkon na břehu Středozemního moře.
Přes ztrátu Jeruzaléma řád stále sílí a v polovině 13. století má 20.000 členů a několik tisíc řádových komend rozptýlených po Evropě a Středomoří. Řádový majetek stále roste a sídla templářů ve Francii a v Anglii se pomalu začínají měnit v bankovní domy. Řád se také zabývá dopravou poutníků do Svaté země a disponuje i vlastní námořní flotilou, schopnou přepravovat mezi Evropou a Svatou zemí stovky poutníků. Ani další křížové výpravy však nedokázaly zabránit soumraku křesťanského panství nad Svatou zemí, roku 1291 po velkém obléhání padl Akkon a při jeho obraně zahynul i velmistr templářů Guillaume de Beaujeu. Posledním místem křesťanského panství ve Svaté zemi tak zůstal ostrůvek Ruad u Tortosy, který dobyli muslimové na templářích až roku 1302. Po pádu Akkonu přesidlují templáři na Kypr, kde byl roku 1294 zvolen i poslední řádový velmistr Jacques de Molay. Ten také rozhodl roku 1306 o přesídlení z Kypru do Francie, kde se sídlem velmistra stala Paříž. Zde měli templáři uvnitř města vlastní opevněnou enklávu, která se podle templářů i nazývala. Říkalo se jí Templ.
Konec templářů
Bohatství nashromážděné řádem vedlo k tomu, že se templáři stávají de fakto „ministerstvem financí“ francouzského království. Vedou pro krále státní účetnictví, vybírají pro něj daně, poskytují mu úvěry. Jejich bohatství a moc však vzbudila královu nenávist a strach. Francouzský král Filip IV. Sličný, který byl největším dlužníkem řádu, se rozhodl řád zničit. V noci z 12. na 13. října 1307 byly zatčeny stovky templářů a na základě vykonstruovaného obvinění byl zahájen jeden z největších soudních procesů v dějinách. Pochybní svědci svědčí proti řádu a vymýšlejí si tajné řádové ceremoniály; obřady, při kterých měli templáři zapírat Krista a uctívat modlu zvanou Bafomet. Není třeba snad dodávat, že obvinění se nezakládala na pravdě a kromě Francie nebyla nikde brána vážně. Poté, co i francouzští stavové na přání krále odhlasovali vinu templářů, vynesl král rozsudek o konfiskaci majetku a upálení čelných představitelů řádu. Definitivní rozsudek však vynesl až církevní koncil, konající se v roce 1312 ve Vienne, francouzském kraji Dauphiné. Koncil však na základě zfalšovaných důkazů odmítl vynést rozsudek. Pod tlakem krále ale templáře rozpouští papež Klement V. a jejich majetek převádí na johanity. Většinu majetku templářů přesto ve Francii získává právě Filip IV., na rozdíl například od Portugalska, kde majetek templářů získává nově založený Kristův řád, který v Portugalsku existuje dodnes. Pět nejvyšších řádových hodnostářů templářů v čele s velmistrem Jaquesem de Molay bylo upáleno 18.3.1314 na ostrově na řece Seině v Paříži.
Templářům však bylo zabaveno mnohem méně majetku, než se předpokládalo, proto vznikají pověsti o zakopaných pokladech, ukrytých před hrabivostí Filipa IV. Další z věcí, která bezesporu přispěla ke vzniku legendy kolem templářů, je i konec jejich odpůrců. Papež Klement V. umírá krátce po upálení velmistra de Molay a o necelého půl roku později zahynul i král Filip IV. Sličný. Zvláště konec Filipův je opředen legendou o tom, že upálený velmistr předvolal svého vraha před „Boží soud“. Pod Filipem se při lovu splašil kůň, král spadl, zůstal však viset za nohy v třmenech a byl koněm usmýkán. Jeho tělo bylo údajně poznáno jen podle zlatých ostruh, protože králova sličná tvář, pro kterou i získal přídomek Sličný, byla znetvořena k nepoznání.
Templáři a Čechy
Do Čech přichází templáři ve 30. letech 13. století na pozvání českého Václava II.. České země patřily do velkopreceptorátu alemanského a slovanského, někdy historici spekulují i o tom, že čeští templáři měli vlastí řádovou provincii, pod kterou spadalo nejen území Čech, ale i Moravy a Rakous. I v českých zemích plní templáři úkol boje proti nevěřícím, například v bitvě u Lehnice ve Slezsku padlo v bitvě s Tatary 6 rytířů. V této době vzniká i sídlo zemského komtura. Nacházelo se v komendě u svatého Vavřince na Starém Městě. V této komendě sídlil komtur až do zrušení řádu v Čechách v roce 1313, poté připadla komenda johanitům, kteří ji v zápětí prodali dominikánkám, které komendu přestavěly a založily v ní klášter u svaté Anny a svatého Vavřince. Klášter dominikánek zrušil až císař Josef II. Dnes slouží unikátně dochované gotické prostory kláštera kulturním a školským účelům. V Praze však neměli Templáři jen jednu komendu, další stála pravděpodobně mezi Celetnou ulicí a kostelem svatého Jakuba, její existenci dokládá i název ulice Templová. Dalšími spolehlivě doloženými komendami v Čechách jsou Uhříněves (od roku 1292) a na Moravě komendy v Čejkovicích u Hodonína (od roku 1248) a v Jamolici u Moravského Krumlova (od roku 1279), odkud byla komenda později přenesena na nově zbudovaný hrad Templštejn. První zmínky o Templštejně pochází z roku 1281, kdy se nám dochovala zmínka o komturu Dětřichovi. Po zrušení řádu Templářů připadl hrad do šlechtických rukou. Hrad Templštejn byl malým bezvěžovým hradem, který řadíme k typu hradů s plášťovou zdí. O Templářích v českých zemích se bohužel dochovalo jen velmi málo písemných zpráv a to asi bylo hlavním důvodem vzniku spousty pověstí a legend. Řada pověstí spojených s Templáři klade mezi templářská sídla třeba i vodní zámek Blatná, kde archeologické výzkumy prokázaly existenci románského sídla s kaplí, zámek Budyně nebo velký gotický hrad Veveří u Brna. Po zrušení řádu Templářů většina komend, které většinou nepatřily mezi nijak pevné a výstavné objekty, spíše jen malé polodřevěné dvorce, buď zaniká nebo připadá králi nebo johanitům, ke kterým se pravděpodobně přidali i zbylí Templáři. V českých zemích nikdy nepatřili Templáři mezi významné a bohaté řády, po celou dobu své existence u nás stáli ve stínu bohatších a mocnějších johanitů.
Romantické představy
Jaké vzpomínky se udrželi do dnešní doby? Spousty pověstí, které například na hrad Veveří umisťují legendární templářský poklad. Ten se měl údajně skládat z 12 stříbrných soch apoštolů a zlaté sochy Krista v životní velikosti. A jaký zůstal odkaz templářů pro dnešní dobu? Templáři byli první profesionální evropskou „armádou“, která měla chránit a pečovat o křesťanské poutníky ve Svaté zemi a jejich zásluhy při péči o ně jsou nepopiratelné. Templáři také dokázali během krátké doby nashromáždit velké bohatství, které přivodilo jejich tragický pád, ale templáři nebyli bankéři, templáři byli především rytíři a válečníci. Z 26 řádových velmistrů jich 6 padlo v boji nebo zemřelo v zajetí a odhaduje se, že v bojích ve Svaté zemi padlo asi 20.000 templářů. Je ironií dějin, že templáře přežila hlavně jejich sláva i když heslem řádu bylo latinské heslo „NON NOBIS, DOMINE, NON NOBIS, SED NOMINI TUO DA GLORIAM“, které můžeme do češtiny přeložit jako: „Ne nám, Bože, ne nám, ale jménu svému dej slávu“.