Akant – výzdobný motiv rostlinného původu (druh bodláku), většinou stylizovaný. Bohatější ornament, někdy proplétaný stuhou, se též nazývá rozvilina.
Akropole – vydělená ústřední část opevněného areálu hlavně hradisek, ve středověku též samostatné pevnůstky rozsáhlejších předhradí (~’Bludov, ~’Zubštejn).
Alod (alodium) – svobodný šlechtický statek, na rozdíl od udělovaného léna (manství), které drží leníci, manové vyšší šlechty, biskupa a klášterů.
Architektonické stavební řády – systémy antických staveb převzala zejména renesance a zčásti následné stavební slohy. Dórský řád má svisle žlábkované (kanelované) kónické sloupy bez patek a jednoduché hlavice. Kanelování iónských sloupků je odděleno ploškami (výžlabky se nedotýkají), dříky proměnlivého průřezu mají největší průměr ve třetině výšky (entaze), stojí na patce a hlavici po stranách ukončují voluty. Nejbohatší hlavici s přetvořenými akantovými listy má sloup korintský. Vodorovným nosným (břemenným) prvkem bylo kladí skládající se odspodu z architrávu, zdobeného vlysu a římsy. Variantou řecko-asijského kladí s římsou podepíranou konzolami a bohatě zdobeným vlysem je tzv. pergamské kladí. Renesance převzala řecké stavební řády, upravila je (např. odstraněním kaneláže) a doplnila toskánským řádem římského původu, který vycházel z etruských tradic (hladký sloup na oblounové patce, krček přechází v hlavicí echinem – půlbochníkem a čtvercovou krycí deskou – abakem). Kompozitní řád má hlavici sloupu kombinovanou z korintského a ionského řádu (nad akanty jsou ještě volutové závitnice).
Architektonické články – zdobné a funkční detaily stavby až do manýrismu – většinou kamenického provedení. Patří k nim ostění otvorů, jejich členicí prvky (kružby, sloupky, kříže) a výzdoba kolem nich, klenební prvky (svorníky, konzoly, žebra), nosné a opěrné prvky (sloupy, pilíře, oblouky, kladí, konzoly, krakorce), členicí a výzdobné elementy fasád (vlysy, pilastry, lizény, římsy,) atd.
Architráv – nosná (břemenná) dolní část kladí spočívající přímo na podporách (sloupech, pilířích).
Archivolta – vnitřní, často zdobená lícní část oblouku (arkád, portálů, oken).
Arkáda – oblouk spočívající na svislých podporách (sloupech, pilířích). Slepá arkáda je přiložena k plné zdi. Více arkád vytváří lodžii (arkádový ochoz), několikapatrové arkády tvoří arkádovou soustavu (arkádové nádvoří).
Arkýř – zastřešený výstupek z průčelí stavby nesený krakorci, konzolami nebo zděnou podnoží. Někdy obsahuje presbyterium kaple, menší často dolů otevřený prevet (středověký záchod)
Armování – vyztužení nároží kamennými kvádry (kvádrováním, bosáží).
Atika – zídka nad hlavní římsou pohledově zakrývající střechu. Často je členěna prolamováním (nefunkčními okny, cimbuřím, vpadlinami), balustrádou a nástavci (sochami, věžičkami, čučky).
Balustráda – zábradlí tvořené kuželkami (balustry) a kamenným madlem.
Barbakán – samostatné opevnění okrouhlého nebo vícebokého tvaru vestavěné do
příkopu před branou, s níž je spojeno krčkem hradby. Cesta se v něm většinou zalamovala. Bastion – jeden z hlavních obranných prvků tzv. bastionové soustavy, obvykle pětiúhlého půdorysu, se zděnou plentou a sypanou výplní (někdy celé sypané). Jednoduchou staroitalskou soustavu v první polovině 16. století zavedl M. Sanmicheli. Rozvíjením se zvětšoval počet a druhy prvků až po složité systémy maršála Vaubana a métské fortifikační školy 18. století.
Bašta – opevňovací článek vystupující z linie hradby a umožňující aktivní obranu bočním postřelem (flankováním). Na rozdíl od věže nepřevyšovaly bašty (okrouhlého, pravoúhlého či polygonálního půdorysu) připojenou hradbu. Byly často uzpůsobeny pro využití palných zbraní. Z vnitřní strany bývaly otevřené, ale i uzavřené. Zvláštním případem s několika patry a dělovými komorami jsou bateriové věže. Baštami se nazývají i hlavní objekty předsunutých a vysunutých opevnění, případně obléhací dřevohlinité objekty. Bergfrit – útočištná hlavní věž hradu. Typ hradu, jehož areál bergfrit plně ovládá, se nazývá bergfritovou dispozicí (typem). Máli hrad malé rozměry a jediný palác, jde o úspornou bergfritovou dispozici. Rozvinutá dispozice obsahuje více obytných křídel.
Bolverk (Bollwerk) – masivní vnější opevňovací prvek hradu z pozdního středověku, většinou vybavený plošinami pro postavení děl.
Bosáž (rustika) – plastické kvádrové zdivo s opracovaným (tvarovaným) povrchem. Napodobením v maltovém štuku vzniká nepravá bosáž, rytím (proškrabáním) v dvouvrstevné omítce sgrafitová bosáž rozličného geometrického řešení (nejběžnější jsou tzv. psaníčka a různorodý diamantový řez).
Bosketa – hustý lesík italské a francouzské zahrady, vytvarovaný stříháním do špalírů a jednoduchých geometrických obrazců.
Brodérie – ornamentálně tvarované rostlinné obrazce (z keřů a květin) v parteru francouzských zahrad s mezilehlými plochami vysypanými pískem nebo jemnou drtí. Název je odvozen z francouzského pojmenování výšivky.
Cisterna -jímka na dešťovou vodu, na hradech, kde nebyla z různých důvodů zřízena studna. Často jediný zdroj vody pro obyvatele. V propustných horninách byla izolována jílem, někdy byla nádržka doplněna filtračním dílem.
Citadela – opevněné jádro rozsáhlejší pevnosti, zejména novověké, poslední útočiště posádky. V přeneseném smyslu městský hrad středověkých měst.
Cvikl – plocha skrojku vymezeného archivoltami arkád a portálů a svislými a vodorovnými architektonickými články, často pokrytá plastickou výzdobou.
Čabraka – výzdobný motiv připomínající látkový přehoz ukončený dole oblouky se střapci. Užívá se především na parapetech oken a nad nimi (v suprafenestrách).
Čuček – zdobný nástavec štítů. hlavních říms a atik různého tvaru (váza. koule, šiška).
čestný dvůr – prostor mezi hlavním středním křídlem (corps de logis) a bočními (často nižšími) křídly zámku (francouzsky cour d’honneur). Je pohledově otevřen k příjezdu a od okolí oddělen jen patní zídkou s mřížovím a bránou.
Diamantový řez – plastické utváření bosáže a jiných architektonických prvků – tvarově připomínající plošky vzniklé při broušení diamantů.
Donjon (donžon) – obytná věž s dostatečně velkými místnostmi, v patrech osvětlenými okny a vybavenými krby. Stojí většinou v chráněné, nebo centrální poloze. Dispozice s donjonem místo paláce a bez bergfritu se nazývá donjonovou.
Dórský řád, sloup, hlavice – viz- architektonické stavební řády.
Edikula – stavební prvek tvořený podporami (většinou sloupy či polosloupy) a kladím (příp. se štítem) rámující okna, portály a jejich nástavce. Utvářením připomíná drobný antický chrámek, z něhož je odvozen i název. eklekticismus – mechanické napodobování starších slohů s bezduchým využitím jejich architektonických prvků. Běžný v historizujících slozích pozdního 19. století s názvy s předponou pseudo- (pseudogotika atd.)
Empir – forma pozdního klasicismu francouzského původu nazývaná podle císařského období Napoleona I. (od r. 1804).
Enfiláda – místnosti stejné šířky uspořádané za sebou a spojené dveřmi, odtud též řada dveří v jedné ose.
Externí fortifikace (opevnění) – vnější opevnění hradů mimo rámec souvislého hradebního prstence. Především se jedná o vysunutá (s hradem spojená koridorem) a samostatná předsunutá opevnění.
Fabion – zaoblený přechod mezi stěnou a plochým stropem místnosti. Někdy je protilován, jindy vybíhá z fabionové římsy.
Feston – zdobný obloukový motiv (prověšená část rostlinného věnce či roušky). Spojení festonů tvoří girlandu.
Flankování – boční postřel úpatí hradby, odkud vychází zteč obléhatelů. Umožňují ho vystupující pevnostní prvky (věže. bašty, bastiony, rondely) ze střílen, ochozů, či dělostřeleckých komor a plošin.
Fort, fortový pevnostní systém – samostatná pevnost v předpolí hlavní pevnosti, která bránila přiblížení nepřítele a oddalovala jeho dělostřelecká postavení. Řadou fortů byly vybaveny v 19. století tzv. fortové pevnosti. K nejznámějším patřil proslulý Verdun. U nás jsou zachovány některé forty kolem Olomouce.
Freska (al fresco) – nástěnné malby na vlhké omítce. Reakcí s vápnem získaly barvy trvanlivost ajas. Způsob malby al secco se vyznačuje malbou na suché, vyzrálé omítce.
Fronton – štít, také štítový útvar nad okny (suprafenestra) a portály (supraporta). V období vrcholného baroku se vlnil nebo byl rozlomen a jeho střední části chyběly.
Ganerbenburg – německý výraz pro hrad více majitelů stavebně rozdělený mezi ně (samostatné paláce, věže příp. i nádvoří), dvojhrad.
Gloriet – drobná parková stavba, často v podobě otevřeného antického chrámku umístěného na místě s výhledem.
Grisail (grisaille) – malba v šedém tónu navozující dojem štuku.
Grotta – umělá jeskyně v zámeckých parcích a zahradách.
Hláska – hlavní útočištná věž hradu, bergfrit.
Hlavní (korunová) římsa – vystupující vodorovný prvek oddělující zeď stavby od podstřeší.
Intabulace – zápis majetkových převodů do zemských desek (tabulae terrae).
Ionský řád, sloup, hlavice – viz architektonické stavební řády
Kanelování – viz architektonické stavební řády.
Kastel – pravidelná hradní stavba s více věžemi (hlavně nárožními).
Kartapesta (též papírmaše) – hmota z rozmáčeného papíru, křídy a pojiv (sádra, tmely) tvarovaná formami (kašírováním) a vhodná pro nejrůznější povrchovou úpravu v interiéréch (malování, mramorování, imitaci dřeva, kovu atd.).
Kartuše – různotvará mírně vypuklá plocha vzniklá z heraldického štítu se zdobeným rámcem. Ornamentálně bohatější se zavinutými okraji se nazývá rolverk.
Karyatida – tigurální plastika (většinou ženská) nesoucí zdánlivě vodorovné (břemenné) články, např. kladí portálů. Mužské postavy v antických úborech se nazývají atlanty.
Kašírování – vytváření plastik nanášením sádrového štuku na kostru s případným dokončováním tlačením do odstranitelných forem.
Kazeta – prvek členící tzv. kazetové stěny a stropy. V renesanci převážně dřevěné s malovanými a plastikami zdobenými vpadlými výplněmi, v historizujích slozích 19. století někdy provedené ve štuku. Celkové pokrytí stěn a stropů dřevěnými obklady se nazývá táflování.
Kladí (břevnoví) – vodorovný prvek spočívající na nosných svislých podporách (sloupy, příp. pilíře) a spojující je.
Klenák – článek klenebního oblouku ve tvaru klínu, může být funkční, ale i jen dekorativní (štukový). V renesanci představuje díl bosáže portálů. Zvýrazněný klenák ve vrcholu klenby je hlavním klenákem.
Klenba – stavební útvar roznášející zatížení do nosných zdí. Podle tvaru rozeznáváme řadu druhů kleneb, které se časem vyvíjely a zplošťovaly (placky, klenby zrcadlové). čímž se snižovala stavební výška podlaží.
Hrany kleneb byly ve starším obdobně podpírány a zvýrazněny kamennými žebry. v renesanci jen vyznačeny štukovými pásy a maltovými hřebínky.
Komenda – obytná stavba rytířských řádů, sídlo řádového správce příslušných statků komtura.
Kompozitní řád – viz architektonické stavební řády.
Kontreskarpa – vnitřní líc vnějšího obezdění (svahování) příkopu. Nalézá se proti eskarpě – vnitřní obezdívce, často přímo hradbě.
Konzola-kratší kamenný nosný článek vyčnívající ze zdi podpírající římsy, balkony nebo klenební články (žebra, přípory).
Kordonová římsa – vodorovný prvek vystupující z líce průčelí a oddělující jednotlivá podlaží. Přízemí od podnože stavby odděluje římsa soklová.
Koridor – spojovací chodba, průchod, přeneseně úzká, komunikačně využitá soutka (ulička) spojující dvě brány.
Korintský řád, sloupek, hlavice – viz architektonické stavební řády.
Krakorec – vesměs stupňovitě se zmenšující kamenný podpůrný prvek, který vystupuje z líce zdiva a nese arkýře, ochozy a balkony.
Kružba – kamenný kroužený architektonický článek, výplň oken a výklenků (slepá kružba).
Kurtina – úsek hradby mezi aktivními obrannými prvky (věžemi, baštami, bastiony).
Kupole (kopule) – půlkulová klenba nad okrouhlým půdorysem.
Léno – statky a důchody poskytované leníkovi, manovi (vazalovi) propůjčovatelem za určitý závazek, nesvobodné zboží (opak alodu).
Lizéna (lezéna) – svislý vystupující pás členící zeď. Od pilastru se liší tím, ze nemá patku ani hlavici.
Lodžie (it. loggia) – arkádový ochoz, chodba otevřená arkádami.
Luiséz – sloh francouzského původu z konce pozdního baroku a velmi raného klasicismu nazvaný podle Ludvíka XV I. ( t 774- 92),ale formující se již před jeho nástupem na trůn.
Luneta – výseč, půlkruhová či segmentová plocha, přeneseně klenební výseč vzniklá pronikem dvou valených kleneb různého rozpětí. Výsečové klenby v renesanci a baroku (ve tvaru segmentu) převažovaly. Lunetami projmuté římsy se nazývají lunetovými.
Mansarda – místnost využívající odstupňovaného prostoru mansardové střechy nazvané podle francouzského architekta 7. H. Mansarta (1646-1708)
Manýrismus – slohové období přechodu mezi renesancí a barokem vyznačující se formalismem v užívání tvaroslovného aparátu.
Mobiliář – vnitřní vyhavení sídel nesouvisející se stavbou (nábytek, umělecké předměty atd.).
Nika – půlválcové vybrání ve zdivu zakončené klenbou poloviny kupole (konchou), někdy ve tvaru mušle. Výklenek.
Novogotika (neogotika) – romantické uplatnění eotického tvarosloví a prvků v první polovině 19. století. Podobně neorenesance od poloviny století.
Oblouk – podstata klenby místností a otvorů. Vedle půlkruhového je i oblouk stlačený (eliptický) a segmentový (plochý), dále lomený (gotika) a mnoho speciálních (oslí hřbet, drapériový, tudorský atd.). Viz arkáda.
Opyš – konec ostrožny spadající do údolí. ostění – okraje zdi vymezující okna a dveře, které jsou do nich osazeny. V gotice a renesanci jsou převážně složená z kamenných architektonických článků tvořících navenek šambrínu nebo portál.
Palác – hlavní obytná a reprezentační budova hradu (zámku).
Palladiovský motiv – sloupkový útvar, který má po stranách obloukem završeného otvoru dva užší otvory uzavřené rovnými římsami, na něž střední oblouk nasedá. Známý je z děl A. Palladia, ale v naší architektuře se uplatnil až v klasicismu 19. století.
Parapet – poprsní zídka (oken, zábradlí, ochozů).
Parkán – podlouhlá plocha mezi hlavní hradbou a parkánovou zdí zdvojeného fortifikačního pásu hradů a měst.
Parter – rovinná část zámeckých zahrad členěná záhony (případně též skromnějšími broderiemi), travnatými palouky, vodními plochami a mezilehlými stezkami, cestičkami a dalšími sypanými plochami.
Pavilon – drobná jednoprostorová zahradní architektura (původně francouzsky stan), ale také vystupující blokové části zámeckých budov (větší a výškově převyšující rizality).
Pergola – zahradní sloupořadí tvořící chodbu, jejíž překlady slouží z uchycení popínavých rostlin.
Piano nobile – šlechtické (vznešené), obvykle první patro (druhé podlaží) zámků s reprezentačními a panskými místnostmi. Vedlejším a provozním potřebám sloužilo piano domesticale (služebnické patro).
Pilastr – svislý stavební prvek převážně napodobující přízední polopilíře vyznačující se většinou patkou a vždy hlavicí. Prostupují jedním, nebo více patry (vysoký pilastrový řád), mohou být zdvojené nebo srůstají (svazkové pilastry).
Portál – architektonicky pojednaný vstup či vjezd. Je-li rámován polosloupy a nadpražní římsou (kladím), jde o portál edikulový. Nástavce (supraporty) obsahují často nápisy a erby majitelů či stavebníků.
Portikus – otevřená sloupová předsíň, i velmi mělká. s volně stojícími sloupy nebo pilíři. Pokud nese balkon, jde o balkonový portikus (běžný a doplňovaný hlavně v klasicismu).
Polosloup, polopilíř – konstrukční a členicí (nefunkční) svislý prvek vystupující z plochy zdi oble (polosloup, též z pilíře), nebo pravoúhle (polopilíř – varianta mělčího pilastru).
Polygonální – na půdorysu mnohoúhelníku, přeneseně mnohostěnný, víceboký.
Postament – podnož (např. hranolová pod sloupky).
Presbyterium – vystupující prostor kostela (kaple) s oltářem, kněžiště.
Přihrádek – neširoká, k hlavní hradbě přihrazená plocha, využitá též komunikačně, širší parkán.
Pseudoslohy – bezduché napodobení starších slohů v druhé polovině 19. století (viz eklekticismus). Na rozdíl od částečně tvůrčího uplatnění v první polovině téhož století (novogotika, též neogotika).
Putti – ozdobné plastiky nahých děcek, bezkřídlí andělíčci.
Ravelín – trojúhelný vnější prvek bastionové soustavy v příkopu před kurtinou mezi bastiony.
Rizalit – z průčelí mírně vystupující část stavby. Na rozdíl od křídel má velmi velmi krátké boky bez oken, nanejvýš s jedinou okenní osou.
Rokaj (fr. rocaille) – asymetrický ornament vycházející původně z mušle a používaný především ve výzdobném aparátu rokoka.
Rokoko – někdy používaný název pro pozdní dekorativní barok. Na Moravě se prakticky neuplatnilo, ve Slezsku pod pruským vlivem ojediněle. Návrat ke zdrobnělým formám výzdoby interiérů ve druhé polovině 19. století je tzv. druhým rokokem.
Rondel – okrouhlá stavba, v pozdní gotice a renesanci nízká, většinou sypaná bašta s plošinou pro děla (předchůdce bastionu).
Rozeta (roseta) – růžice, plasticky pojednaný stylizovaný okrouhlý ornament, také kruhové gotické okno s kružbami.
Rozvilina (rozvilinový ornament) – viz akant.
Rustika – bosáž s jednoduchým tvarem čelní strany, od baroku prováděná převážně v maltovém štuku. Pásová rustika pozůstává z vodorovných pásů oddělených úžlabími. V renesanci je používaná na ploše rytá sgrafitová rustika.
Sala terrena – přízemní, často arkádou otevřená velká místnost související se zahradou. Byla bud součástí hlavního křídla zámku nebo samostatným objektem.
Salet – zděná drobná parková (zahradní) stavba, na rozdíl od glorietu uzavřená.
Sedile (sedilie) – sedátko ve výklenku zvýrazněném orámováním architektonickými články.
Sedlový portál – ostění obdélného otvoru s konzolkami v horních koutech.
Sgrafito – dekorativní výzdoba stěn proškrabávaná (rytá) ve vrchní omítce na spodní tmavou vrstvu. Nejběžněší je imitace bosáže (sgrafitová rustika), často i figurální, ornamentální a vegetabilní (rostlinné) motivy.
Soutka – úzká ulička mezi dvěma zdmi (budovami), otevřený koridor.
Substrukce – dolní část zdiva, případně základy. Využití starších substrukcí ovlivňuje půdorysný rozvrh přestaveb.
Suprafenestra – zdobená plocha nad oknem završená římsou či frontonem. Totéž nad portálem (dveřmi) je supraporta.
Svorník – tesaný kamenný článek spojuje ve vrcholu žebrovou klenbu, též oblouk otvoru (viz klenák). Visutý svorník je protažen pod vrchol.
Systematické obléhání – dlouhodobé obléhání hradu (pevnosti), při němž bylo využito ‚ stálých postavení pro obléhací stroje a palné zbraně, pevnůstek (obléhacích bašt), opevněných táborů, podkopů a přibližovacích objektů (klikatých zákopů, chodeb atd.). Jeho vývoj počíná v pozdní gotice a dokonalosti dosahuje v baroku.
Šambrána – vnější zdobné rámování okenních otvorů.
Špaleta – stěna výklenku otvorů (oken, dveří).
Štuková výzdoba (štuky, štukatura) plastická ornamentální a figurální výzdoba stěn, stropů a členicích prvků (pilastrů, říms,portálů atd.). V interiérech je zhotovována na bázi sádry, venkovní štuky jsou maltové.
Terakota – režné (neglazované) výrobky z pálené hlíny, někdy se tak prefabrikovaly architektonické články.
Tordování – točení, vinutí, zejména sloupků a patek prutů na portálech a ostění oken. Toskánský řád, sloupky, hlavice – viz architektonické stavební řády
Tribuna (empora) – vyvýšený, většinou podklenutý prostor v zadní části kostelní lodi, z něhož sledoval bohoslužby vlastník kostela s rodinou.
Tvrziště – terénní pozůstatky (valy, příkopy, pahorek obytné části) po zaniklé tvrzi. Podobně bylo hradiště pozůstatkem po hradu, přeneseně se však užívá pro slovanské a raně středověké hrady ze dřeva a hlíny (též hradisko).
Tympanon – plocha sevřená rámem štítu, nebo v nadpražích portálů, často plasticky zdobená.
Typologie – pomocná klasifikace a třídění staveb, ale i výzdobných prvků, architektonických článků a hmotné kultury vůbec (poslední zejména v archeologii).
Urbář – systematický soupis poddanských pozemků a dávek z nich plynoucích.
Vitraj (fr. vitrail) – skleněná barevná výplň oken kostelů a kaplí. Nesprávně vitráž.
Vlys – pásová plastická výzdoba, viz architektonické stavební řády.
Voluptuár – doslova radostník, uměle zformovaná část krajiny s romantickými stavbami a zámečky pro občasný pobyt (francouzsky maison de plaisance).
Voluta – spirálová závitnice, zakončuje např. konzoly a hlavice ionských sloupů (viz architektonické stavební řády). zrcadlo-štukovými pásky rámovaná. nebo vpadlá plocha stěn a stropů s plastickou, či malovanou výzdobou.
Žebro (klenební) – kamenný článek členící a nesoucí klenbu. Opírá se do konzoly nebo přípory ukotvené ve zdi.