Tentokrát jsem na pochybách, jestli mám použít úsloví v souvislosti s podkovami, že jedním z důležitých prvků poznání je ikonografie. Ne, že by se ve středověkých kresbách či malbách neobjevovaly, ale chybí nám u nich mnohdy důležité detaily potřebné k přesnému určení typu. Tak tedy alespoň pár poznámek k tomu co vyčíst můžeme.
Začnu více zeširoka. Pomineme-li keltské podkovy a hiposandály používané v antickém Římě a to, že podle archeologických výzkumů se znovu objevily v Evropě asi v 6.století, pak nejstarší důkaz o jejich použití z písemných záznamů o „půlměsíci s hřebíky“ jako součásti seznamu jezdecké výbavy pochází až z roku 910 našeho letopočtu. U nás se podkovy zavedly patrně již koncem 9.století, ale první písemná zmínka o okovaných koních v Čechách se váže až k roku 1040 a to k bitvě u Brůdku.
Od 11. století už byly podkovy v Evropě, k ochraně kopyt koní, běžně používány i když někdy jen na předních končetinách a ne u všech koní. První podkovy nebyly ještě vybaveny tak mohutnými ozuby a měly tři, zřídka čtyři, čtvercové otvory pro hřeby na každém rameni. Občas doplňovaly funkci ozubů hřeby podkováky s velkou hlavou. V iluminacích jsou to ty, jakoby „kopečkovité“, výčnělky na spodku podkovy. Jen v několika málo kresbách jsou však tyto hřeby zachyceny samostatně. Naštěstí někdy zdobily i dobové šlechtické erby a tak se nám, kromě archeologických nálezů, jejich tvar zachoval i v kresbě. Ve své době, kdy ještě nebyla vybudována v mnoha oblastech síť cest, byla takto okovaná kopyta koní důležitá stejně jako hrubé vzorky pneu dnešních terénních automobilů.
Pravděpodobně z oblasti dnešní Francie se začínají šířit podkovy s většími ozuby a význam hřebů, jako jejich náhrady, se vytrácí. Postupem doby a vývojem vzniklo více typů ozubů, které už svým tvarem reagovaly i na potřeby jezdce ,rolníka či dopravce. Ať už jsou to ozuby klíncovité, kvádříkovité, ozuby tvořené volným ohnutím konců ramének, podkovy s trapézovým ozubem, zvané někdy, podle užití, podkovami turnajovými a tak dále. Právě určení tvaru ozubu a tím i identifikace podkovy je ve středověkých iluminacích a mnohých obrazech takřka nemožná. To samé platí o dohledání hmatce. I když ten by se měl vyskytovat na spodní straně špice podkovy od 14.-15. století a jak někteří autoři tvrdí, možná o něco dříve, tak středověké iluminace o nich „mlčí“. Možná je to i tím, že podkovy s ozuby a hmatcem byly využívány hlavně u těžkých tažných koní a těch je i se zakreslenými podkovami v iluminacích poskrovnu. Sami můžete, na těchto mnou prezentovaných výřezech středověkých a raně novověkých iluminací a obrazů, posoudit, co nám dávní umělci dokázali sdělit.
Ještě si neodpustím jednu zajímavost, která se týká podkov. Jde o starodávný zvyk přibíjení podkov nad vchody příbytků. Jsou známa mnohá vysvětlení a já Vám představím jedno z pohledu křesťanství se vznikem ve středověku. Stojí za ním svatý Dunstan, mimo jiné i patron kovářů, který žil v letech 909-988, tedy v době prvních písemných zmínek o podkovách. Když se ďábel, maskován za krásnou ženu, snažil odlákat jej od práce u výhně, Dunstan počkal, až byly jeho kleště dostatečně žhavé a uchopil ďábla za nos. Když se ďábel podruhé objevil jako unavený pocestný s tím, že potřebuje pohostinství a nové podkovy pro koně, Dunstan řádně přibil podkovu na kopyto ne koně, ale satana. Pro samou bolest pak ďábel Dunstanovi slíbil, že nikdy nevstoupí do domu, kde bude přibita podkova. Tak byla podkova přeměněna na talisman.
ROSSY