Jedním z důležitých prvků poznání je ikonografie. Na několika dobových iluminacích, což jsou ilustrace doprovázející text středověkých manuskriptů /ručně psaných knih/ a několika obrazech, bych Vám rád ukázal, jak viděli a ztvárnili dávní umělci, pro někoho možná nezajímavý předmět, obilní srp a kosák.
V oblastech střední Evropy se srp ke sklizni obilovin používal od antiky po 18.století. Ty s odsazenou rukojetí jsou z našeho území spojovány se Slovany a raným středověkem. Obilní srp té doby používaný při sklizni, má několik důležitých znaků. V prvé řadě je to tupý nebo příčně roztepaný hrot. Dalším znakem jsou zubové záseky na ostří. Posledním znakem je zatupená část čepele nad patou trnu rukojeti. Takovýto srp byl vhodný pro sklizeň zralých obilovin tak zvaným hrsťováním.To znamená uchopením několika klasů jednou rukou a odřezání pilovou částí srpu tahem směrem k sobě druhou rukou se srpem. Obilí se neodřezávalo až u země, ale o něco níž pod úchopem ruky. Sláma neměla v té době mnoho dalšího využití a pole se vypalovala. Byl to způsob problematického hnojení a možná i způsob jak pole zbavit plevele. Tyto „zubaté“ srpy nebyly vhodné pro kosení trávy.
Můžeme se však setkat se srpy, kterým chybí pilové ostří a někdy se jim říká kosáky. S nimi se obilí sice také sklízelo hrsťováním, ale časem sekalo jako tráva, i když tento způsob nebyl tak efektivní. Oproti obilnému srpu se zubovými záseky se kosák musel během žatvy brousit a naklepávat. Někteří autoři uvádějí, že srpy se zuby se používaly na suché porosty, kosáky na porosty vlhké a dokonce jejich použití teritoriálně rozdělují pro suché a vlhké oblasti. Od vrcholného středověku se také někdy nedozrálé obilniny sklízely travními kosami, jako při sklizni sena se ponechávaly na poli v pokosech a dosoušely se. Dělo se tak jen v porostech jařin, ozimy se vždy žaly srpem. Při sklizni dozrálých obilnin v té době známou travní kosou by docházelo až k dvojnásobným ztrátám zrna.
Dalším mezníkem, který přinášel změny , byla zvyšující se potřeba dříve nepotřebné slámy. Dělo se tak v pozdním středověku a raném novověku, kdy se řešilo přihnojování polí. Někdy se uvádí, že většina polí nebyla do konce středověku hnojena jinak než zeleným hnojením. Sláma se začala používat na podestýlku domácích zvířat, dříve jen přikrmovaných přes zimní období senem.Takto získané hnojivo pak zvyšovalo výnosy. Jestliže se obiloviny kosily až u země, začaly se objevovat kosáky větších průměrů s užší čepelí, aby lépe pronikaly porostem. Práce to byla podstatně náročnější a tak se objevují u některých typů prodloužené, jinak tvarované rukojeti spolu s dalším nástrojem, odebíracím hákem.To dovolilo žencům se u práce narovnat.Tento nástroj, který byl mezistupněm mezi srpem a obilní kosou, se časem mění v „krátkou kosu“ s odebíracím hákem / Sicht, Zicht/.
Jak obilní srpy, kosáky i krátké kosy s odebíracím hákem byly používány při sklizni obilovin až do nástupu obilní kosy v 18.století. Některé, v různých oblastech, sloužily při žatvě i ve století 20.
Nyní si můžete prohlédnout výběr dobových iluminací a obrazů, na kterých dávní umělci tento vývoj zachytili.
Zdroj : http://larsdatter.com/
ROSSY