Landfrýd neboli zemský mír znamenal zákaz rozbrojů a ochranu pořádku a právního řádu. Byl vyhlašován panovníkem nebo spolkem feudálů a měst (souhrnně též nazývaným landfrýd) v dobách narušení vnitřního pořádku. Je doložen od 11. století ve Francii a v Německu, od 15. století v českých zemích, navazoval v podmínkách slabé ústřední státní moci na boží míry (treuga Dei). Pod stálou ochranou byly kostely, hřbitovy, pluhy a mlýny (nebezpečí hladomoru), dále duchovní, ženy, kupci a sedláci. Zemský mír musel být stále obnovován. Nejstarší zemské míry byly vyhlašovány v menších regionech, pro celé Německo byl poprvé vyhlášen r. 1103 císařem Jindřichem IV., neúspěšně se pokoušel i Václav IV. Až r. 1495 došlo k dohodě mezi císařem Maxmiliánem II. a říšskými stavy o vyhlášení tzv. věčného landfrýdu. V českých zemích se utvářely landfrýdy jako seskupení šlechty a měst na ochranu pořádku po smrti Václava IV. a byly podporovány Zikmundem Lucemburským. V čele landfrýdů stál hejtman. Landfrýdy se sdružovaly na úrovni krajů, staly se oporou politické moci stavů. Plzeňský landfrýd vznikl z iniciativy čelního katolického šlechtice Bohuslava ze Švamberka, zkušeného válečníka a jednoho ze správců kraje, za Václava IV. nejvyššího komorníka a nejvyššího sudího, od roku 1396 člena královské rady, který byl od počátku stoupencem vojenského potlačení husitských středisek v kraji. Podařilo se mu zorganizovat odpůrce podobojí na základě tradiční krajské hotovosti. Na jaře a létě 1420 se tím vytvořily podmínky pro pevnou organizaci katolického panstva, nižší šlechty, duchovenstva a měst, od podzimu známé jako plzeňský landfrýd. Z panstva v ní byli hlavně příslušníci rodů Švamberků, Kolovratů, Rýzmberků a Gutštejnů. Poté, co po zajetí přešel Bohuslav na husitskou stranu, ho v landfrýdu nahradil jeho bratr Hynek Krušina ze Švamberka. Bohuslav byl smrtelně raněn r. 1425 během výpravy do Retče (Retz v Rakousku) a zemřel v Moravském Krumlově. Plzeňský landfrýd byl 29. října 1420 potvrzen Zikmundem Lucemburským, který si uvědomoval jeho význam a velmi ho podporoval. Ve prospěch jeho členů rozdal mnoho královských, církevních i zabavených statků (přesněji obvykle potvrzoval zábory na církevním a husitském majetku provedené samotnými členy landfrýdu), organizoval sbírky na finanční a vojenskou pomoc. V první polovině dvacátých let úspěšně bránili snahám husitských hejtmanů o vytvoření sítě opěrných bodů, po zahájení křížových tažení se území landfrýdu stalo nástupištěm a shromaždištěm křižáckých armád. V Plzni nalezli dočasný úkryt i chebští žoldnéři, ustupující od Karlštejna. Po porážce míšeňské armády u Ústí nad Labem r. 1426 došlo k obnovení zápasu o vliv na Plzeňsku, prvním vážným průlomem do pozic landfrýdu bylo dobytí a obsazení Stříbra, dalším pak porážka křižácké armády u Stříbra a Tachova v srpnu 1427, kdy do rukou husitů přešel i významný hrad a město Tachov. Tím se husitským vojskům otevřela cesta k německým hranicím na Norimberk a také k Lokti a Chebu. Situace se pak i přes novou výpravu kardinála Julia Cesariniho, která skončila r. 1431 bitvou u Domažlic, nezměnila až do obležení Plzně roku 1433. Plzeň v husitském období: Někdy v roce 1414 byli z města vyhnáni duchovní z řádu Německých rytířů a město bylo postupně ovládnuto husitskými radikály v čele s knězem Janem Korandou. Plzeň podle chiliastického učení měla být Městem slunce, jedním z pěti měst, kterým se vyhne konec světa. Dalšími měly být Klatovy, Žatec, Louny a Slaný. Plzeň se podle Korandy a jeho následovníků měla stát centrem hnutí, proto do Plzně přišlo v listopadu 1419 i několik desítek až stovek husitů z Prahy, včetně Žižky. Mikuláš z Husi se poblíž Plzně na krátkou dobu zmocnil hrádku na Zelené hoře u Plzně, ale brzy byl vypuzen Bohuslavem ze Švamberka a královským vojskem, které se pak neúspěšně pokusilo dobýt i Plzeň. Při jednom z Žižkových výpadů s třemi sty muži a sedmi vozy k Nekmíři byl napaden velkou přesilou mužů Bohuslava ze Švamberka, Žižka ale chráněn vozovou hradbou útok odrazil. Rozpor chiliastických očekávání s měšťanskými zájmy a vidina toho, že obyvatelé města budou muset přes zimu příchozí živit, donutily měšťany k odporu. Navíc se stále zvětšovalo množství královských vojsk kolem Plzně, proto Žižka nakonec následoval skupinu, která už odešla k nově vznikajícímu Táboru a na jaře 1420 s asi čtyřmi sty věrných odchází. Poté, co se o jeho odchodu dozvědělo vojsko landfrýdu vedené Petrem ze Šternberka operující u Písku, po posílení strakonickými johanity vedenými mistrem Jindřichem z Hradce vyrazilo celkem prý 5000 (podle Palackého, jinde udávány jen 2000) jezdců pronásledovat. 25. března 1420 byl Žižka dohnán u Sudoměře, proto zaujal postavení mezi dvěma vypuštěnými rybníky. První útok po hrázi rybníka byl odražen, stejně jako druhý po bahnitém dně rybníka, ve kterém těžká jízda uvázla. V bitvě padl dosavadní vedoucí skupiny Břeněk Rýzmberský z Dolan a Žižka se stal jeho nástupcem, zabit byl ale také Jindřich z Hradce. Během Žižkovy výpravy do jižních Čech proti Oldřichovi z Rožmberka po dobytí Vodňan a Prachatic oblehl také Panský Bor, poté, co se posádka vzdala, tvrz vypálil. Až poté se dozvěděl o posilách přicházejících posádce, proto se opevnil na návrší u kostelíka. 12. října 1420 z jedné strany přitáhl Oldřich z Rožmberka, z druhé Bohuslav ze Švamberka s oddíly Plavenských a Plzně. Jejich útok byl ovšem zase odražen. V následujícím roce při tažení na Stříbro zjistil, že Bohuslav ze Švamberka je na svém hradě Krasíkov (Švamberk) a okamžitě ho oblehl. Po dvou dnech byl Bohuslav donucen ke kapitulaci, vymohl si však, že se vzdá jen do rukou Petra Zmrzlíka ze Svojšína, a asi díky tomu byl jen uvězněn a ne zabit, nejdříve na Krasíkově a pak na Příběnicích. V roce 1422 dokonce přešel na husitskou stranu a stal se táborským hejtmanem a po smrti Jana z Vícemílic i nástupcem jeho a Žižky. Po dobytí Krasíkova Žižka pokračoval na Tachov, zničil jeho předměstí, proto Zikmund Lucemburský začal na jeho záchranu svolávat posily do Plzně. Proto i Žižka začal svolávat posily, včetně pražanů, a Zikmund utekl do Litoměřic. 14. února 1421 pak Žižka oblehl Plzeň, dělostřelbou silně poškodil městské hradby, a nakonec uzavřel s Plzeňany příměří a dohodu o připuštění husitství ve městě a příměří do konce roku, což vše ovšem Plzeňští a landfrýd porušili. Proto se Žižka vypravil je potrestat. Oddíly landfrýdu byl obležen Krasíkov, Žižkovi se sice podařilo hrad zásobit proviantem, sám se ale musel stáhnout před posilami landfrýdu vedenými Jindřichem z Plavna do Klatov. Kolem 10. listopadu vytáhl se zhruba dvěma tisíci muži směrem k Nepomuku, odkud se chtěl vrátit ke Krasíkovu. Cestu mu ovšem přehradily oddíly z Chebu, proto začal ustupovat na Žatec. Před neustále dotírajícími vojsky ustoupil na vrch Vladař u Žlutic, kde se skryl za vozovou hradbu a tři dny vzdoroval. Poté se mu podařilo prorazit z obklíčení a spojit se s žateckými, kteří mu spěchali v ústrety. Druhý pokus o dobytí Plzně se konal v srpnu 1427 během návratu táborů a sirotků od vítězné bitvy u Tachova, ale byl neúspěšný, stejně jako třetí pokus v červnu 1431, kdy se husité spokojili s vydrancováním okolí. V době, kdy probíhala jednání v Basileji, se rozhodli na husitském sněmu v Praze 8. června, že jako nátlak na jednající se pokusí dobýt Plzeň, nejpevnější opěrný bod katolíků v Čechách. Pro návrh se velmi angažoval i Přibík z Klenové, táborský hejtman ve Stříbře, které bylo v neustálém ohrožení landfrýdem. Protože ale později zradil a přeběhl, je tu možnost, že už tehdy plánoval zradu a chtěl jenom soustředit husitské polní síly na jedno místo, a tím ulevit jiným a umožnit zničení všech polních vojsk najednou.
Pád Plzně by znamenal i pád většiny katolických měst v západních Čechách a zlepšení husitské pozice na koncilu. Proto koncil jednání stále protahoval, aby se město mohlo zásobit a připravit na obléhání. Toho roku bohatou úrodu sklidili ještě nezralou a zelenou a dosušovali ji na slunci v ulicích. Do Plzně se uchýlili i někteří šlechtičtí členové landfrýdu s vlastními zásobami zbraní a potravin a také kněží z okolí. Obranu města pomáhali řídit např. Vilém Švihovský z Rýzmberka, Bertold z Rýzmberka, Hrbek z Duban a Lvík z Rovného. Městská vojenská hotovost byla založena na principu povinnosti plnoprávných obyvatel města vykonávat v případě ohrožení vojenskou službu, případně najmout náhradu, a ve válečném období i z žoldnéřů. Potřeba připravit se na obléhání donutila město požádat o pomoc i v cizině, například v Norimberku, který poskytl mimo jiné 10 centýřů sanytru i přímé finanční půjčky. Už v 13. až 15. července 1433 bylo město obklíčeno příchodem táborů, současně s tím vyrazili vyslanci koncilu z Prahy zpět varovat Basilej. Rychlým příchodem k Plzni zabránili táboři shromažďování katolických oddílů. Oddílům města Tábora velel Ondřej Keřský z Římovic, polním vojskům Bedřich ze Strážnice a Jan Pardus z Hrádku. Později dorazily i oddíly spojeneckých měst a v září pražané. Celkem mělo kolem Plzně být asi 36 000, ale spíš 20 000 husitů, v únoru 1434 už jen 12000. K dispozici měli 40 děl. Husité v průběhu obléhání obklopili město hlubokými příkopy a roubenou hradbou s devíti věžemi. Měli ale problémy se zásobováním obléhajících vojsk, byla neúroda, spížovací výprava do Bavorska byla zničena u Hiltersriedu, rekvizice jídla v okolí města vedly k nevoli místního obyvatelstva a k potyčkám. Neklid a spory v samotném velení obléhatelů vedly k odvolání a krátkému uvěznění Prokopa Holého, který se zastal velitele zničené spížovací výpravy Jana Parduse z Horky. Po příchodu sirotků z jejich výpravy k Baltu v říjnu se o vrchní velení pokoušel Jan Čapek ze Sán, ale nedovedl utlumit spory. Plzeňané podnikli celkem dva výpady, první v září 1433, při druhém v prosinci ukořistili sirotkům velblouda, dar od polského krále. Šance na vyležení Plzně padly, když se táborský hejtman Přibík z Klenové nechal tajně přijmout zpět do katolické církve a za peníze od kardinála Palomara 30. března 1434 tajně nechal do Plzně dopravit 700 korců obilí, což zopakoval 5. května. Poté unikl do Stříbra. Tím pak mohla Plzeň vytrvat další dva měsíce. Potom, co čerstvě vzniklá panská jednota, svaz katolické a umírněné husitské šlechty, zaútočila na Nové město Pražské, se uniknuvší Prokop Holý vypravil převzít velení nad vojsky u Plzně, aby se pak vypravil toto pomstít. V neděli 9. května 1434 ukončuje obléhání a vyráží ku Praze. Tento den se pak v Plzni slavil coby Nový svátek. Vojska obou stran se setkala 30. května 1434 u vesnice Lipany nedaleko Českého Brodu. Na straně panské jednoty bojovali i Oldřich z Rožmberka, Menhart z Hradce, Přibík z Klenového, Jan a Burian z Gutštejna, Jan z Rýzmberka, Petr Zmrzlík ze Svojšína a z měst Plzeň, Praha a Mělník. Hlavní velení měl Diviš Bořek z Miletínka, bývalý vůdce orebitů, a celkem prý 18000 mužů. Během bitvy panské čelní voje vedly předstíraný útok, který se pak změnil v ústup ve spořádaném šiku od řad polních vojsk. Ta se nechala vylákat z vozových hradeb, načež na ně začala pálit děly na vozech ustupujících a z boku zaútočila panská jízda. Ke zničení polních vojsk napomohl i útěk části jeho jezdectva pod vedením Jana Čapka ze Sán. V této bitvě zahynul Prokop Holý i Prokůpek a byla zničena moc husitských polních vojsk.